Nová psychologie vztahu člověka a přírody



Přišel čas bratříčku k tobě pronést pár slov, možná bych tě měl oslovovat drahý kolego, ale nyní je třeba více vědět a méně vědařit. Proto tě beru kolem ramen, beru za své to kolegium vznešených bytostí, k nimž druhdy promlouval též Miroslav Nevrlý a nazýval nás bratry. Vyslechni si mýtus o novém člověku zrozeném proto, aby se vrátil zpět do skutečnosti, ze své pouti po umělých realitách vytvářených různými systémy ovládajícími člověka a jeho mysl.


Duchovní vědění začíná poznáním sebe sama.  (koncentrace myšlení)

Pokud se věda a umění odlišují tím, že jedni pozorují bez prožitku a druzí s prožitkem, kým chceš být bratříčku? Neumím psát haiku, ale ty víš, že jsou to krátké básně, tak na tři otevření oka; vidím jedním okem, vidím druhým, a pak třetím, ale třetí oko již nemám... To, co pozoruji třetím okem, a popisuji na třetím řádku haiku, je něco, co již nelze jenom pozorovat v hmotném slova smyslu. Je to prostě spojením předchozích dvou v jedno a překvapující tím, že prostý popis přírodních motivů nese v závěru něco, co již není přírodním motivem, ale vyšší souvislostí! Haiku pouhým vědomím věcí vnějších graduje v závěrečném verši k vědomí věcí vnitřních, a tedy k hodnotě již duchovní, neboť jasně nese vědomí sebe sama, bez něhož by nemělo smysl. Není jen popisné, je obrazné, svět člověkem nemůže být jen zaznamenáván, v jeho vědomí je zrcadlen na plochách, které jsou neustále živé. 

My ovšem málokdy zaměřujeme pozornost na tyto plochy, tak jako málokdy věnujeme pozornost samotnému zrcadlu, protože nás zajímá obraz v něm. Duchovní věda by měla začít pozorováním těchto projekčních ploch, protože prozatím jsou tím jediným, co můžeme vnímat přímo. Jsme-li v mraku, to jediné, co můžeme vnímat přímo je mrak, ostatní , včetně sebe sama, své natažené ruky, vidíme skrze tento oblak, jím zkreslené a zabarvené. Smiřme se s tím, že pozorujeme-li věci kolem sebe, vidíme jen jejich obraz, pak možná spatříme i to, co je za tímto obrazem. Bude to jistě obtížné, neboť abychom prohlédli, co stojí za přírodní scenérií kolem nás zrcadlící se v našem vědomí, musíme projít sebou samými, musíme nejprve pohledět na sebe sama. Vezmeme-li však do hry svou duši, vždy když to uděláme, něco se změní.

Budeme-li prostupovat svůj duševní metabolismus jeho vědomím, budeme-li vplétat, snovat sami sebe do svého duševního dění, pak můžeme říci, že jsme v kontaktu s přímým vjemem mnohem více, než když prosedíme celé hodiny u mikroskopu zapisujíc pohyby měňavek. Tím tě však bratříčku nezrazuji od přesného pozorování, naopak! Jen je prosím uplatni na sebe sama, buď soucitný a zároveň neúprosný ve vědomí toho, že vše co vidíš před sebou, se odehrává v tobě, a chceš-li to skutečně vidět, musíš se tam podívat. Vím, jak je to obtížné! Jen považ, tak jsme si zvykli na svůj dvourozměrný život v zrcadle, že si ani nedovedeme připustit tu možnost vystoupit z něj a pohlédnout na něj z trojrozměrného světa, z té prázdnoty bez jistot, ze vzduchoprázdna naplňovaného jen naší imaginací... Cítíš v tom rozpor? Mluvím o imaginaci jako o něčem, co jediné vede k přímému vjemu. My nemáme dokonalejšího smyslového orgánu, který by mohl pozorovat náš duševní metabolismus, než právě imaginativní oko. Jak chceš pozorovat procesy, které jsou nehmotné, které se dějí v tvé duši a obarvují či zatemňují veškeré tvé vnímání?

Existuje způsob, celý svět nás učí tím, že vytváří obrazy, a vyzývá k témuž; umělec v nás si podává ruku s vědcem , když tvoříme obraz na základě vnitřního impulsu a jsme v tom upřímní a poctiví, tedy tento obraz nese poselství. Cokoliv, co jsme prožili, může být takto vyzvednuto a pochopeno. Psychofonetika nás učí vyzvedávat tímto způsobem do vědomí vnitřní procesy reagujicí na to, co se děje kolem nás. Teprve skrze tyto procesy můžeme projít k hlubšímu poznání. Přesné pozorování a hluboký prožitek, který jsme však také schopni pozorovat.

  Bratříčku, vezmi do svých dlaní cokoliv obyčejného a pozoruj to. Nemysli na nic jiného, než jako dítě lačné poznání hleď na to, co ti jinak dávno zevšednělo, a to s touhou spatřit prostě to, co za tím vězí, chtěj vidět ideu a ne jen předmět, každý předmět má přeci ideu, neboť jej lze pojmenovat. Vydrž to prosím dost dlouho na to, abys v sobě spatřil trochu víc než jen ideu toho obyčejného předmětu. Aniž by to bylo tvým prvořadým cílem, po nějakém čase tohoto soustředění prostě ucítíš sám sebe. Získáš jasné vědomí sebe sama pozorujícího kuchyňský nůž! S tímto vědomím jsi již na cestě duchovního vědce. Na cokoliv pak zaměříš svou pozornost tímto způsobem cvičenou, jako by jsi to přinášel na práh poznání. Nebude to sice nic překotného, ale začínáš uchopovat svět zevnitř. A pohlédneš-li pak za ním, za takto uchopeným světem do svého nitra, spatříš mysterium, které lze zapsat jako báseň, nebo namalovat jako obraz. Právě takto se dovíš víc o přírodě, ale také o lidech, nebudeš-li se bát toho, co se při tom dozvíš o sobě samém.


K čemu nám je duchovní vědění?  (deník)

Každý by sám sobě z té největší hloubi a upřímnosti měl položit otázku: "K čemu mi je duchovní vědění?" Neboť tato otázka tak či tak nesena různými pochybnostmi vyvolávanými drsnou realitou pracuje v našem podvědomí. Působení duchovního poznání je intimní. A tedy zvenčí snadno zpochybnitelné. Umění pochybovat je důležité pro osvojení si poznávacích schopností, ale zároveň nás pochybnosti ničí a oslabují. Nemůžeme nepochybovat! A proto je třeba nalézat ty otázky v našem nitru, před nimiž nás až doposud chránila vlastní slabost. S nosem až u země slídit po výzvách osudu, o nichž jsme si mysleli, že nám prostě jenom ze zlomyslnosti podrážejí nohy. Slyšet je z úst nepřátel, jako bychom se sami sebe ptali. A pak; opásat se odpovědí.

Bratříčku, zapisuj si své odpovědi. Piš si deník, jako by jsi psal dopisy svému nejlepšímu příteli. Jsi hofmistr, který má na starosti zbrojnici svého nitra, ukládej svůj střelný prach, udržuj zbraně ostré a v čistotě. Přijde opět den pochyb, kdy se tě po nesmírně těžkém a zničujícím boji zeptá okradač mrtvol, jestli ještě žiješ. A bylo by úlevné prohlásit se za mrtvého, vzdát se zodpovědnosti. Ty však máš poslání k němuž jsi se zavázal, které jsi přijal ze svých vlastních rukou. Piš sám sobě dopisy o tomto poslání, ať se k nim můžeš vrátit v dobách zapomnění. A nebo jsi bratříčku bdělé mysli a máš lepší paměť než já, než jiní, nech tedy ať v tobě žije tvé slovo odpovědi, ať nezanikne v přívalu dalších otázek kladených v tom lepším případě životem.

Máme zde duchovní vědu, která se snaží o praktické aplikace duchovědných poznatků. Různé antroposofické společnosti je využívají v zemědělství, školství, lékařství, ekonomice atd. To však mohu směle pominout, protože stačí připomenout tři pilíře lidského zdraví z hlediska psychosomatiky. To co rozhoduje významnou měrou o našem zdravotním stavu je jistá neochvějnost v třech základních postojích, a sice vědění, že život je smysluplný, že je zvládnutelný a pochopitelný. A je to právě úsilí o duchovní poznání, které člověka staví do pozice podporující jej v těchto třech rovinách. Považovat život za smysluplný lze dokonce jedině z duchovní roviny, neboť klást si otázku po smyslu z čistě materiálního hlediska nelze. Život je mnohem lépe zvládnutelný, připustíme-li, že nejsme na vše sami, ale že při nás stojí síly jejichž moc na nás dýchá z hvězdného nebe i z hlubin lesů protkaných slunečními paprsky. A vposled, každý objev, každé odhalení skryté leč geniální souvislosti, tedy to, o co by se duchovní vědění mělo snažit, stejně jako umění, je krůčkem k poznání. Duchovědné úsilí se z tohoto úhlu pohledu jeví jako klíč ke zdraví a je tedy účelné a praktické i bez jakýchkoliv dalších proklamativních výsledků.

Zpět k tvým poznámkám, k tomu z ducha, co jsi proměnil ve slovo. Psaní není jen zaznamenáváním. Víš, že četba patří k prvkům nutným pro osobní rozvoj. Je jako procházka krajinou, a nebo běh, maraton, posloucháš-li audioknihy. Psaní je však také četbou ve vlastním nitru, nejprve v sobě musím umět číst, abych to mohl zapsat, je to o stupeň dál. Máme již dost bezpečných procházek, psát, to znamená vzít si sebou vše, co potřebuji pro přežití a vyrazit do divočiny. Zde již nejde o nějaké básně do novin či fejeton do studentské soutěže. Píši svému nejlepšímu příteli, svému budoucímu Já, už teď z toho mám užitek, a tak mohu být povznesen nad honoráře či literární ceny. Psaní je přirozeným pokračováním četby. Hledám a čtu hluboko v sobě. Protože nežijeme v oddělených světech, a tak jako vyprávím přátelům o svých výpravách, tak čas od času předložím i své texty jako mapy z cest těm, kteří mohou číst. I ty můžeš bratříčku. Ve školách byli tak neprozřetelní, že nás to naučili, netušili, že to použijeme k sebepoznání.


Estetické vnímání přírody. (inspirované myšlení)

Estetické vnímání přírody bylo překonáno a bohužel v prach povaleno atomismem. I nová psychologie vztahu člověka a přírody vychází z estetické roviny, a také ji překonává, ne však na prach obrácením, naopak pozvedá se z estetické úrovně k pansofické moudrosti. Staví na estetickém dojetí, oprošťuje se však od romantismu a jde do zrcadlícího vhledu skrze přírodu do sebe sama, do duchovní a myšlenkové úrovně vlastního bytí.

Pozorování přírody a čistý vjem prostý klasifikace v tom hraje roli napětí pavoučí sítě pro kapičky rosy poznání. To, co mocně naladí člověka k čistému myšlení v přírodě, je její naprostá absence svévole, která je člověku vlastní, leč paradoxně za jistých okolností bytní v mantinely ducha, na místo toho, aby byla prostou svobodou. Příroda a naše estetické vnímání prosté jakéhokoliv hodnocení vylaďuje prostor, vytváří rozměr očekávání. Což je pravý rozměr pro realizaci našeho údělu, kterým je čin vedený myšlenkou a provázený prožitkem.

Naše napjaté očekávání je volní akt nejbližší tomu, co lze pokládat za vlastní vznik myšlenky, který je potom jen ulovením ve zdánlivé prázdnotě. A její další rozvoj stejným způsobem. Na této kovadlině se ková jáství. Bez oné dětsky činné schopnosti očekávat myšlenku, bez oné lásky k myšlení, jsou tu myšlenky, jejichž původ se moderní psychologie již léta snaží vystopovat v podvědomí, respektive nevědomí. Ten rozdíl je v tom, že si přejeme myslet a myslíme, nebo nepřejeme, a přesto myslíme, kdo tedy myslí za nás?! A odtud pak vyvěrají obsáhlá témata dvojníka, automatismů, propagandy, netransformovaných zvířecích pudů atd.

Je jistý druh také intuitivního poznání, který je dost rozšířený a módní. Zřetelně jej zastupují inspirační karty, jejichž takříkajíc "náhodné" vytažení přináší často obdivuhodně přiléhavé odpovědi nebo komentáře k otázkám a situacím z nichž vychází naše rozhodnutí vytáhnout si kartu. Stejným způsobem funguje otevření knihy a přečtení prvního odstavce, na který padne náš zrak. Ty, kteří nemají tuto zkušenost, o ní nemá smysl přesvědčovat. Ovšem ty, kteří ví, o čem mluvím, bych vyzval, aby totéž zkusili s živou přírodou.

Zanoř bratříčku své vědomí do lesa či otevřené krajiny jako prst do knihy a stejným způsobem otevři. Jsi-li prost roztříštěnosti, nebo naopak nevyřčené zátěže čekající teprve na svou explosi, potom první inspirované myšlenky a dojmy vyjádří skutečnosti, které jsi do té doby netušil, nebo opomíjel, ale nyní ti svitne.

Někdy takto vstupuji do vnějšího chrámu poznání, kterým je les, myslím na kohosi a dojdu poznání, které se jeví důležitým pro onoho člověka. Když pak tohoto člověka potkám, říkám: "Myslím, že je to tak a tak, říkaly mi to stromy." A on většinou odpoví: "Stromy mají pravdu." Tak mezi nás vstupuje moudrost.

Tady však stojíme na rozhraní jisté uměřenosti, nebo naopak. Nemyslím jen ono triviální leč zásadní hlídání si rovnováhy mezi vnitřní a vnější skutečností. Bez toho bychom byli na cestě do psychiatrické léčebny. Ale mám na mysli ještě něco jiného. Obzvláště v astrologii v níž vrháme tento intuitivní pohled buď do papíru s výpočty, a nebo přímo na hvězdnou oblohu, je to totéž vykročení přes práh, jako výše. Vstáváme od knih k realitě méně umělé, vždy však s sebou ještě neseme poznatky a klasifikace (názvy souhvězdí, planet, pohybů, souvislostí atd.), čteme tedy v obloze jako v knize popsané těmito informacemi. Vytahujeme přímo z hvězd inspirační karty s poselstvím, které jsme tam sami vložili. Jedna pravda je, že čím více toho o hvězdách víme, tím pestřejší mohou být jejich sdělení, druhou skutečností však zůstává, že stejně jako i lineovské klasifikace rostlinného světa, nás i toto zavádí k jinému, atomistickému typu myšlení a tomu odpovídá i úroveň získaných "zasvitnutí".

My musíme stát pod hvězdnou oblohou, uprostřed lesa či u paty hor jako malé děti, které sice hodně vědí, ale celého tohoto vědění jsou ochotny se zříci vstříc několikanásobně vyšší božské autoritě prozařující světem a drtící nás stejně jako povznášející. Neboť také láska, bez níž by tvé srdce umřelo bratříčku, bolí a těší zároveň. Hledíš-li vstříc přírodní scenérii, často tě povalí příval vlastního zoufalství. Propůjčíš-li část své bytosti k tomu, aby jsi se skrze strom setkal sám se sebou, a k tomu ti ještě řeknu více, pak většinou padneš na kolena před sebou samým. Ale kdo by se chtěl vyhnout těmto zážitkům a ponechat si jen ty příjemné, sám sebe odsuzuje k nevědomosti. A to i tehdy, když zbuduje důmyslnou ohrádku sofistikované terminologie, která by mu měla pomoci zařadit vše na určité místo tak, aby do budoucna nikdy nebyl překvapen.


Účelový pohled na přírodu.  ( psychohygiena)

Varuji tě bratříčku před širší účelovostí s níž vnímáš krajinu. V dny, kdy píši tyto řádky, se kácí Bělověžšký prales, poslední skutečný prales v Evropě. Místo, kde se ještě skrývá zubr před člověkem. Divokost, nespoutanost, svoboda a přirozenost ztrácí svůj prostor v Evropě, která se pod vládou mamonu proměňuje v dobře organizované a rádoby účelné, spíše však účelové společenství neschopné realizovat ochranu přírody. Nemyslím teď ale jenom na ten tvůj pohled hospodáře, který sčítá stromy k poražení, houbaře a borůvkáře, zemědělce, sadaře atd. Ale také to, když vstupuješ do lesů se všemi těmi postupy léčebnými a zacílenými na vědění, díky kterým jsi mnoho získal, když jsi se naučil nacházet sám sebe a moudrost v přírodě, ty by však neměly provázet každé tvé vkročení do stínu stromů, vstříc vichru horských hřebenů a žáru poledních luk. Zajisté, pokud jsi zatížen problémy a otázkami, které musíš řešit, tedy je řeš, a tví přátelé ti pomohou, i ti, co mlčí, i tvá krajina, stromy a drobné květy s jejich kalichy, jejichž hloubka již nekončí v tomto světe. Toto je prostředí, které se tě nikdy nezříká. Avšak ve dnech kdy nezapadá slunce ve tvé duši, také kráčej lesy a navštiv hory a pluj jako list na potoce. Zapomeň na chvíli na práci se stínem, na projekce, inkarnace, exkarnace a vnímej jen přírodu a její přátelství, takové, co nepotřebuje o sobě přemýšlet, zdůvodňovat se, hledat vlastní prospěch a užitek, usilovat o sebe a být jiné než přirozené. Příroda chce, aby skrze ní k tobě proudilo poznání, sama však také chce být vnímána. Malíř do obrazu jistě dává určité sdělení , nebyl by však malířem, kdyby mu stačilo předat pouze toto sdělení.

Buď tedy vděčný a věnuj svou pozornost těm nejmenším, neboť ty jsi jí dostal vrchovatě, a i když o tom nevíš, stále k tobě proudí. Existuje totiž vážné nebezpečí, že i tvůj prales na hranici východu a západu padne. To však není skutečným obsahem a formou, kterou by se uplatňoval nový michaelský proud ve světovém dění a v dění uvnitř tvé duše. Ano, padají hranice, mísí se kultury, náboženství, rasy, to vše zasažené degenerací je oplodňováno byť i násilím tak typickým pro historii člověka. Dokážeš v tom však bratříčku vidět povstávání něčeho nového? Je tu již náznak rostoucí biodiverzity ve stopách člověka? Co vidíš v očích tvých dětí? Uchovej si živý zájem, který není podmíněn jakýmkoliv účelem. Také láska je nepodmíněná, neboť je-li podmíněná, stává se obchodem. A to hrozí i tvým psychickým silám a silám poznání. Pokud jim nedáš volnost v přírodě, nenaleznou ji ani ve spánku. Být nedůležitý je veliké umění, ano je to umění spánku, a my ho ztrácíme.

Vždy, když potkáš cosi, co se ti zdá důležitější, než tvé osobní starosti a zájmy, vystoupil jsi za práh svých omezených zdrojů a sil, je to setkání. A setkávání je skutečným obsahem i formou michaelského proudu dnešní doby. Až ztratíme možnost jako lidstvo potkat zubra jinde než v zoologické zahradě, můžeme si být jisti, že jsme to my, kdo žije za mřížemi. A naopak, bratříčku až uvidíš vznik nových druhů působením člověka nikoliv v biogenetice, ale ve vytváření vhodného prostředí pro setkávání na prolínajících se hranicích biotopů, až se bude život splétat a nikoliv rozplétat působením člověka, tak jako nyní, pak věz, že přichází nový čas. Čas, kdy ustoupí do pozadí hospodářská stránka zemědělství, protože člověk se rozhodne upřednostnit zdraví a spokojenost svých potomků a radost ze své nynější práce, před pohodlím, zábavou a velikášstvím.


Pohled do duše  (inspirace a imaginace)

A teď již dost mluvení. Vyjdi ven za svými bratry, cesta začíná. Nezapomeň si s sebou vzít deník a tužku, neboť možná budeš inspirován. Nejprve však vzpomeň na úplný začátek tohoto psaní, soustřeď svou mysl natolik, že kráčeje přírodou nejsi vevnitř hlučný, ale hledíš kolem sebe (o ostatních smyslech nemluvě) jako by jsi měl zahlédnout ideu toho co vidíš, ne samotný smyslový obraz, ale jeho myšlenku. Nejde ti ani tak o množství nějakých myšlenek, ale o to, abys cítil zrod třeba jedné jediné zcela triviální myšlenky, o níž můžeš říci: "Hle! Je mi ctí tě zřít." Ale naprostým úspěchem je úplně tiché pozorování.

Doufám, že neprocházíš pouští, a jsi-li v louce, že dokážeš najít strom. Stromy jsou mocní pomocníci. Mám pro tebe ještě jedno cvičení. Usedni pod stromem jako Isaac Newton a vzpomeň si na dávné mýty o lidech, kteří se ztratili v stromu. Udělej to také, vstup svou imaginací do jeho kořenů, do kmene a do koruny. Buď chvíli v této koruně, kterou jsi před tím tiše pozoroval. Kochej se pohybem svých větví ve větru, sluneční koupelí listů a výhledem do krajiny. Až budeš vědět, že jsi strom a ustojíš veliké setkání, podívej se ke své patě, kdo to tam sedí. Neruš ho, nech ho být. Čistě ze zájmu, poslechni si pouze, co se děje v jeho hlavě, když tam nejsi, jeliko ty jsi nyní strom. Střez se myslet za něj! Poslechni si jen, je-li tam cosi, a nebo úplné ticho.

Až se vrátíš, vzpomeň si rychle, co jsi slyšel a zaznamenej, jinak to velmi rychle ztratíš, protože to bylo jako sen. Ty jsi tam nebyl, jako tam nejsi, když tvé tělo spí. A takové věci zmizí z paměti jako pára nad hrncem, nejsou-li zaznamenány.

Je to cvičení empatie, ale je v tom i kousek sebepozorování a možná tak přijdeš někdy na něco zajímavého. Až skončíš své poznámky, jsou-li nějaké, popojdi kousek od svého místa, vybav si v mysli svůj prožitek toho, když jsi byl stromem a odevzdej ho tělu. Nech své tělo intuitivně tančit, vyjádřit pohybem, gestem, případně zvukem jak to na něj působí. Pak opusť i tento okamžik, setřes to ze sebe, sklepej rukama, rozdýchej, poskoč si... A pohlédni nyní zvenčí pomocí imaginace na to, co jsi před chvílí udělal. Vzpomeň si nejprve na to gesto, pohyb apod. A hleď na něj skrze imaginaci tak, jako jsi na začátku pozoroval reálnou přírodu, chtěj vidět. A nyní nebraň své imaginaci rozvinout obraz před sebou. Skrz pohled na sebe v určitém gestu zahlídej bratříčku své niterné světy, otevři celý ten prostor se vším, co tam přichází, a chceš-li vědět víc, znovu do toho vstup, prožij to a dej najevo gestem. Dej najevo sám sobě co cítíš. Toto je cesta, kterou se dozvíš víc o sobě pomocí intuice a imaginace. Aby jsi pochopil, co ti chtějí říci tyto tvé nové michaelské smyslové orgány, nezbývá ti, než studovat řeč symbolů, ale ne v knihách hlubinné psychologie, v životě, a v tom, co je primárním projevem života, v přírodě.

Pokud budeš nahlížet do svého nitra a používat tyto terapeutické postupy jen v okamžiku, kdy zažíváš nějaká traumata, s kterými si jinak nevíš rady, jak to lidé dělávají, pak budeš nutit svou duši k tomu, aby byla co nejčastěji traumatizovaná, neboť tvoje duše s tebou chce hovořit! Pusť ji prosím do přírody, dej jí práci na svém výzkumu. A i když pak v očích společnosti možná budeš vypadat jako blázen, nedbej toho. Hranice mezi šaškem a králem neexistuje, to je to, své království musíme přijmout i s šaškem, který nám neustále staví na oči věci, které bychom možná raději nesli někde na dně svého batohu. Ale král má ze všech lidí nejméně důvodů k tomu, být pašerákem. Ostatně, konec konců nikdo tě nemusí vidět, když vstupuješ do svého království, do své duše, snad jen káňata kroužící nad tvou hlavou, nebo hvězdná obloha. Buď sám a vracej se k lidem obohacen a s touhou předávat toto bohatství.


Řeč duše  (synkritické myšlení)

Řeč duše je řeč symbolů. A z tohoto jazyka symbolů duchovní vědění čerpá své poznání. Duchovní věda je tak svým způsobem ve svízelné situaci, protože symboly jsou mnohoznačné a poznání chce být jasné. Věda bez duše je však pracoviště armádních odborníků, tak jako člověk bez srdce, obraz člověka, je tyranský diktátor, vyzyvatel lidství, nikoliv kloudný člověk. Ovšem tato řeč symbolů není zcela nejasná a už vůbec ne neperspektivní. Pravým duševním peklem je to, když se naše obraznost vyžívá mimo úroveň pochopitelnosti a možnosti rozhovoru s dalšími bytostmi. Je však průvodním jevem empatických schopností, které v posledních letech v lidstvu narůstají, že se setkáváme na jistých způsobech společného prožívání a jsme mocni prohlásit za skutečné a pravdivé to, co vnímáme stejným způsobem i přes všechny naše rozdílnosti. Čímž v duševních světech vzniká "utěšený" řád setkávání na všeobecně přijímaných obrazech.

Čím více se takové obrazy přibližují logice, tím všeobecnějšími se stávají. Až jsou z nich posléze duchovní zákonitosti typu matematických ideí, které od určité úrovně poznání musí vzít za své každá duše jako hodnotu již zcela duchovní. A teprve z těchto hodnot může vyrůstat objektivní, tedy všeobecně platná realita, jíž jsme po zrození účastni nejprve jako uživatelé a později jako tvůrci a programátoři.

Pokud však bratříčku nechceš zacházet hlouběji do oněch pekel vytrhování duše z duchovního kontextu, nezbývá ti než dnes a denně oživovat přímou zkušenost duševního prožívání duchovních skutečností, které jsou všude kolem tebe! Je jich plná příroda, každý květ, každý pohyb veverky, myš pod listím, vítr, zvěří rozšlapané prameniště .... Tyto přírodní obrazy se stávají nad vší pochybnost sdílenou skutečností jen díky tomu, že za nimi vězí objektivní zákonitosti. Cosi z nevázaného duševna se vytříbilo a objektivizovalo do té míry, že se to stalo všeobecně sdílenou skutečností, za níž stojí zákonitosti a ty jsou oním duchovnem, do kterého se vciťujeme. Tak k nám příroda promlouvá v obrazech a nemůže jinak. Toto je bratříčku naše cesta z pekla, a to není málo; my však musíme nejprve usilovat o to, aby se naše děti učily opět v podobenstvích, neboť tak se budou učit z prožitku ducha, který je teprve třeba pronést skrz sebe do světa, a ne z otisků světa, které je třeba hromadit jako razítka. Učitelé musí být umělci, až potom vědci. Dětské duše je třeba otevírat a ne zaplňovat, a platí to i pro nás. Čeká nás návrat k synkritické myšlení a k myšlenkám, které se vynořují z tichého a přesného pozorování a jeho přenášení na obecnější a obecnější úroveň; až tam, kde se všichni jednoho dne dokážeme shodnout na jediném nejobecnějším poznání Boha jako základu pro vše, jako kadlubu a podobenství všeho.

Naše pozorování prostá řeči nakonec dospějí k svým formulacím, ty však budou popisem duchovních skutečností zprostředkovaných duševním prožíváním, tedy plnou inteligencí srdce. A je právě na síle našeho ducha, naší inteligence, abychom duševní prožitky uvedli do rovnováhy s "vnější" skutečností, s realitou sdílenou díky její neoddiskutovatelné objektivnosti. A pokud je naše vnitřní prožívání v rozporu s touto realitou nikoliv ve smyslu zpochybňování, které je naprosto legální, ale ve smyslu ignorace umožňující povětšinou utěšené vlastnění malinkého kousíčku osobního pekla, pak abychom ho tak dokázali vnímat. Neříkám ještě odstranit, nebo změnit, protože možná to není v našich silách, ale dívej se prosím bratříčku jen na svou vnitřní rozporuplnost a lživost se stejným zájmem, jako když pozoruješ přírodní scenérie, i ony jsou obrazem, shakespearovským dramatem, hrou světel a stínů, zábavou, která ti jednou skončí. Začni pozorováním, jednou přijde čas pojmenovat zkušenost a vstoupit na jeviště.


Řeč  (zastavení vnitřního dialogu)

Řeč, která naše autistické bratry bodá jak trny hlohu, neboť oni mají svou kůži otočenou nitrem napovrch, tato řeč, k níž jsme od mala vychováváni, v nás vytváří sekundární bytost, jakousi druhou bytost, která nás stále provází a promlouvá monologem, který nejsme plně sto zastavit. Toto papouškování našeho vlastního myšlení nás ohlušuje a bere nám soustředěnost, vytahuje nás do reality této druhotné bytosti natolik, že jí odevzdáváme část svého já.

Dar řeči je však velikým darem a velikou možností, včetně této druhotné bytosti. Žehnej Bohu bratříčku za možnost stát tváří v tvář vlastnímu myšlení! Odmítneš-li v posvátném okamžiku toto své fiktivní já, postavíš-li se tomu mechanickému strojku, bytosti bez srdce odvíjející v tvé hlavě modlitební mlýnky prázdných řečí, vystoupíš-li ze začarovaných kruhů, tehdy přestaneš zírat na Měsíc zrcadlící Slunce a pohlédneš na Slunce samo. Z konfrontace bytosti, jejíž neustálou snahou je zrcadlení a projevující se v našem vnitřním dialogu, vyvstává silné vědomí jáství provázené poznáním. Vůle, která se dokázala postavit proudu vnitřní řeči, na sebe bere zpět vše ze svého jáství, co bylo kdysi odevzdáno oné druhotné bytosti, která není než našim psacím strojem. Tato již zcela patří do vnější skutečnosti, na rozdíl od vlastního já.

Děkuj Bohu za obraz nás samých, o němž kdykoliv si dokážeš říci: "Já jsem tady a on tam!" , staneš jako mávnutím kouzelného proutku na prahu duchovních světů.

Psychofonetika a eurytmie jak doufám jednou budou spolupracovat na znovunalézání Adamovi řeči. Běžně používaná řeč, která klasifikuje na základě slov vyvstávajících z původních individuálních prožitků sdílených v rámci národa, bude vždy ctěná jako krásný klenot. Ovšem řeč vyvstávající z kosmického prožitku má potenciál propojit bytosti různého druhu. Chceme-li jednotný jazyk pro celý svět, nemůže to být jistě ten, který si prosadí nejsilnější mocnosti. Takový jazyk musí být nalezen a nikoliv vymyšlen. Stačí si rozpomenout na archetypy řeči. Samotné hlásky jsou archetypy bytostné povahy stavějící se k věcem a jevům v pořadí a výlučnosti odpovídající kosmickým souvislostem, které ony plně respektují. Proto mohou být nalezeny a prožity ve vztahu k vnějšímu světu jako výrazy kosmické řeči. Duševní prožitek je individuální, může však být zkoumán a popisován zvuky, tak jak to dělají například nemluvňata, a později kultivován a sdílen tím lépe, čím blíže bude setkání s tím v rostlině či zvířeti, co vyslovuje jejich vlastní podstata. Až naše řeč bude orgánem sluchu, ztratí lineovská klasifikace rostlinných a živočišných druhů smysl. Nebudeme přeci pojmenovávat něco, co už dávno jméno má a všichni mu rozumíme. Dnes pro nás rostliny žijí v přezdívkách, které jsme jim dali, a které jsou krásné. Tímto způsobem však nejsme schopni oslovit bytostné v nich a začít s tím hovor, a tak mlčí o svých možnostech které mají pro člověka. Mlčí o měsíčních silách, mlčí o slunečním působení, mlčí, protože naše řeč ještě není sluchem. Naše duše zapřádá hovor s přírodními bytostmi, my jí však nenasloucháme! Řeč přestala být obřadná, a proto také jen velmi obtížně otevírá bránu ke sdílení duchovních světů, každé slovo by však mělo být právě tímto klíčem, klíčem ke vzájemnému porozumění. K čemuž zatím zcela zjevně schází rozhodnutí, motivace i touha.

Máme-li tedy druhotnou exoterní řeč, stejně jako v našich hlavách vězí druhotná bytost vnitřního monologu strhující na sebe nepatřičnou pozornost, měli bychom rozvíjet nejenom vnitřní ticho jako prostor pozornosti vůči podstatným věcem, ale také vnitřní řeč jako vyjádření úcty a prožitku těchto věcí. Rezonance duchovních sil se už jednou postará o to, abychom si rozuměli napříč individualitami ve všem, co bude pronášeno z naslouchání. Rozdíl spočívá v tom, použijeme-li slovo jako klíč ke dveřím, které otevřeme a klíč pak přestává být tím podstatným, nebo ke dveřím, které zavřeme a klíč je pak to jediné, na co zíráme. My sice víme, co je za těmi dveřmi zavřené, poznáme to podle klíče, ale není to přímý prožitek, je to označené vědění namísto významného a sdíleného poznání. Duchovním se však stává pouze to, co je sdílené, a tak jsme skrze svévolný individualismus drženi v zajímavém sic, ale mnohdy poněkud drsném materiálním světě prostém vzájemného pochopení.


Svoboda  (růst vnitřní síly konfrontací vlastního zla)

Je třeba prozkoumat všechny ty negativní polohy člověka směřující k devastaci přírody: lhostejnost, sobectví, bezohlednost, mamonářství, strach, povrchnost, odpojenost - nevědomost, bezcitnost atd. Kdo a co je v jejich jádru? Co za nimi stojí a co je spojuje, jak je léčit? Toto jsou projevy civilizační choroby, nedospělost lidstva přítomná v nás bránící poněkud dalšímu vývoji, ale zcela jistě právě tyto jevy mohou být podnětem k němu, spočívá-li vývoj v rozvinutí jejich protikladů! To, co se astrálně vyžívá v těchto negativech představuje použitelnou sílu pro nás a pro rozvoj pozitiv. Nejprve to však musíme spatřit a samozřejmě konfrontovat v sobě.

Je na nás bratříčku, jak dalece budeme chtít demonstrovat zlo na fyzické úrovni, než se chopíme jemnějších nástrojů poznání, které dávno máme. Kéž jsou tvé činy častěji konfrontací zla v tobě, než konfrontací s druhými lidmi, ale ani tomu se nelze vyhýbat ve stále vyhrocenější situaci naší civilizace oscilující mezi vládou konzumu a diktaturou fanatické moci. Mysli však prosím na to, že to, čeho využívají k tvému ovládnutí nespočívá v nich, ale v tobě.  

Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky