Atlas
Řekne-li se slovo atlas, představíme si většinou knihu plnou map, možná obra držícího nebesa a při troše blahé paměti také první krční obratel. Našli bychom několik dalších věcí skrývajících se pod tímto jménem, ale mě zajímá právě onen krční obratel. Představa bájného obra však není zcela od věci, neboť atlas spolu se svým druhým přítelem, čepovcem nese naši hlavu, ta na něj přímo dosedá, a je to vskutku jako nést celá nebesa, nebo alespoň nořit lidské bytí vzhůru do nebes. Po celé řadě tvarových proměn, kterými článek po článku prochází naše páteř, zcela na vrcholu sedí atlas. Do široka roztažen v poněkud odhmotněném oblouku nese lebku v témže gestu, v jakém obr Atlas drží na svých rukou nebeskou sféru. V eurytmii je to jasné gesto pro samohlásku A a proti němu působící tíži T. Začíná-li název prvního krčního obratle 'at' - máme tu v samohlásce A vnitřní sílu, která se střetává s protitlakem T. Kdyby to bylo celé, bylo by to velmi tupé, až frustrující, ale druhá polovina slova si ví s tímto blokem rady. Uvolňující laskavé a láskyplné - las dává vycítit, že je tu sice něco drženo, nikoliv však zadrženo, už vůbec ne zadrhnutu. Hlava se na svých obratlích kýve a otáčí podle své chuti. Ono spojení nebe a země obří živou bytostí není mechanické ani strnulé.
Ve jménu atlas je vedle stability velmi citelné proudění. Způsobuje ho jednak vodní hláska L, ale S mu dává jasnost a brizanci. S je proud, který uniká pod tlakem, není to jen plynutí, je to proud bublinek oxidu uhličitého stoupající z čerstvě otevřené minerálky. I v naší krvi je tento oxid uhličitý, který stoupá vzhůru do hlavy, aby se podílel na zázraku myšlení (Rudolf Steiner, Kosmická chemie, nakl. Fabula). Stoupá zúženým hrdlem a uvolňuje se do volného prostoru pod nebeskou klenbou naší hlavy. Myšlení samo je však mnohem složitější než jenom chemický jev. Účastní se ho kromě krve mimo jiné též nervy a celá centrální nervová soustava, jejímž krunýřem jsou obratle a lebka. A právě na tvaru obratlů a lebky jako by byly demonstrovány formy proudění. Podíváme-li se na fotografie proudu vody vnikajícího do stojaté kapaliny, mohou nám připomínat páteř a hlavu. (Theodor Schwenk, Citlivý chaos, nakl. Fabula 2012)
Atlas je slovo, které v sobě nese tíživost formy, ale umí ji proměnit. Nebýt této proměny, měli bychom tu jenom tíživé 'at', které umí buď vygradovat v útočné: "atak" či "a tak", uzavřít se ve své vlastní obsažnosti: "atom, atman, atribut..." , anebo se uvolnit proměnou sebe sama: "atmosféra, Atilla, Atlas, Atlantida..." Atlas stoupá proti odporu dál ve vírech a lemniskátách podobných jednotlivým obratlům. V lemniskátách jaké opisují křídla kolibříka letícího vzhůru až ke květu orchideje, kde se v největší odlehčenosti dokáže zastavit ve vzduchu a napít se z hluboko uloženého nektária. A celou tu dobu, kdy visí jak na niti, opisuje křídly ve vzduchu cosi, co, kdyby to bylo možné, by z povětří uhnětlo právě onen první krční obratel, stejně odhmotněný, stabilní a vyvýšený.
To jsou možná až příliš básnické obrazy, které ve mně vyvstávají z prožitku jednotlivých hlásek i celku tohoto slova. Atlas víc, než kterýkoli jiný pojem z anatomie člověka, mi připomíná, že i to nejtvrdší v nás, kdysi muselo být měkké a tvárné, že to muselo být nanášeno a vrstveno tajemným tvůrčím proudem tak, aby ve finále bylo schopno nést i schránku něčeho tak těžkého a přitom pohyblivého, jako je naše myšlení. Myšlení, které odjakživa člověka vzpřimuje, působí ve spojení se slovy jako vertikální proud a formuje lidskou postavu. Toto proudění je v lidském organismu přeci přítomno již od prvního okamžiku početí, kdy tenký proud mužského spermatu proniká do ženy a jedna ze spermií též do vajíčka. Ta je potom fyzickým zástupcem celého toho výše vyobrazeného pronikání úzkého proudu tekutiny do klidné kapaliny, a toto proudění pokračuje dál v lůně matky, ale i potom v nitru individuální lidské bytosti v její krvi a v tekutinách tvořících zhruba sedmdesát procent těla. A podobně jako v rostlinách voda stoupá vertikálně a unáší sebou hmotné částečky, z nichž se vrství tělo rostliny, tak i vertikální lidské myšlení sebou nese slova a duchovně v nás stále něco narůstá a vrství se jako naše duchovní tělo. Naše myšlení takříkajíc opravdu i fyzicky stoupá vzhůru až do hlavy, až na hladinu, kterou je naše lebka a zde vyvěrá ne nepodobno opět spirálnému proudu vody který při nárazu na hladinu vytváří například takovéto obrazce (Theodor Schwenk, Citlivý chaos, nakl. Fabula 2012):
V těchto fotografiích z knihy Theodora Schwenka je patrný volný prostor uprostřed víru, který při představě naší hlavy odpovídá zhruba fontanele. Můžeme si představit, že myšlení stoupá vzhůru, ale v samém středu tohoto proudění vzniká prostor pro něco, co může přicházet v opačném směru. Každý umělec zná a může dosvědčit tento zásah z čistého nebe přímo doprostřed hlavy, nazývaný inspirace! Jistě není náhoda, že naše krční páteř drží hlavu vzpřímeně jak hlavu kobry ve varovném postoji.
Pokud jsme spojili lidské myšlení, stejně jako v předchozím článku sexualitu, s hláskou S, můžeme hledat též hlásku, která vyjadřuje ten opačný proud spojený ne tak se sexualitou, jako s duchem. Já osobně zde nalézám hlásku T, ale je na každém umělci svého života, co vyloví, když se ponoří do svých vlastních hlubin.