Brzlík

aneb Etické (možná i poetické) vnímání hlásek

Pokud se nespokojíme s vnímáním hlásek smyslem pro sluch a pro pohyb, což už je samo o sobě pokrokové, ale když vykročíme ještě dál, a budeme vnímat i citový a myšlenkový obsah jednotlivých hlásek, získáme jako perlu ukrytou v mušli také nějaký výsledný etický dojem z jejich znění a působení. Co to říká? Nezbláznil se? Copak hláska sama o sobě nese myšlenku a ještě navíc: Má snad nějakou zodpovědnost sama za sebe, aby mohla působit etickým dojmem?!

Zkoumáme-li tvorbu, znění a působení hlásek jako něco, co reprezentuje to, co chceme zkoumat, stáváme se, pravda, již duchovními vědci, ale nemusíme se za to stydět, dělají to už malé děti. Ta žvatlající batolata, nebo chcete-li "žvatlata" - dávno již ne nemluvňata, tisknou v ruce kousek plíny a přitom zurčivě artikulují například: "grrrr...". Tímto 'grrr' nám možná chtějí něco sdělit, ale především s jeho pomocí zkoumají ten materiál, který svírají v ruce a vypadají přitom dost soustředěně, dokonce si myslím, že pokud na sebe nějak zvlášť neupozorníme, jsme jim zcela lhostejní, protože toto je přeci věda!

S narůstajícím věkem je to složitější. Hlásky se nám za ty roky nabalily a zakryly jak sněhové koule. Samy se staly materiálem pro tvorbu slov, už vůbec ne vyjádřeným tvůrčím potenciálem jiskřícím mezi námi a vnějším světem. A také dospělý člověk, který by chtěl pomocí artikulace a gestikulace učinit zjevným svůj dojem z potkání se s čímkoliv, co chce takto prozkoumat ve svém vnitřním světě a vynést na světlo světa uprostřed společnosti, by byl vskutku bláznem. Takové věci si přeci musíme nechat na doma, jestli vůbec. To, co bylo před příchodem verbálního myšlení přirozené, je teď intimní meditací a intimní vědou.

Každý takový Intimní vědec na poli psychofonetického bádání ví, že při zkoumání samotných hlásek naráží na vlastní projekce a nelze je odložit jiným způsobem, než že si je připustíme, přivlastníme a prozkoumáme. I to je velmi zajímavá a dostatečná práce na sobě. Nikdy se zcela nezbavíme projekcí, neboť patří k našemu individuálnímu citovému životu jako otisk dosavadních zkušeností. Ovšem otisk je již něco jiného než přímá zkušenost. Vnímáme-li otisk, vidíme vlastně negativní obraz toho, co bylo otištěno - vystouplé je vmáčklé a hluboké vystupuje. Tak i otisky naší duše v éterném těle, tedy v naší nesmrtelné paměti, vnímáme jiným způsobem, než přímý prožitek. Odezní-li účinky přímého prožitku, jsme schopni pohlédnout na danou událost, jako by ji zažil někdo jiný, respektive hledíme na sebe očima někoho jiného. A tu jsme u samého základu etického vnímání a chování, kdy bylo řečeno: "Nedělej druhým to, co nechceš, aby oni dělali tobě, ale dělej pro ně to, co chceš, aby oni učinili pro tebe!" A z toho lze odvodit i etiku vnímání: "Hleď na druhé, jako by jsi byl jimi a na sebe očima druhých." Což je empatie. Je to jiný druh sebepoznání a poznávání vůbec. Neboť přesahuje oblast mezilidských vztahů. Lze jej použít i na zkoumání přírody a hlásek za předpokladu, že jsme schopni imaginovat. Musíme si totiž představit, že to, co vnímáme, vnímá nás, nebo že jsme skrze to vnímáni, a tak navázat vztah, v němž bude nakonec uložen i poznatek na etické úrovni. Pravdaže je pak vše naprosto bytostné a vše je navíc učiněno naší představou, ale přesto nám to nakonec otevře oči pro hlubší vnímání reality.

Uděláme-li toto s jednotlivými hláskami, tedy když v prožitku hlásky pomyslíme na to, že tak, jak právě vnímáme hlásku, také něco v té hlásce vnímá nás, stane se cosi samovolného s naším tělem - tělo se na chvíli stane reprezentantem hlásky. Představa, že jsme vnímáni například hláskou S je tak silná, že nás zcela otevře její působnosti a naše tělo samo od sebe začne reprezentovat tuto hlásku v nás, respektive její působnost. Celé tělo je v té chvíli orgánem empatického vnímání. Poodstoupíme vlastně krapítek od sebe a zážitek se přesto zintenzivní, je to paradoxní, ale přirozené.

Když potom vystoupíme z tohoto prožitku a pozorujeme jeho otisk v naší paměti, jako by se to právě dělo před námi, ale už se nás to osobně nedotýkalo, aktivujeme kromě imaginace také náš smysl pro myšlení. A cokoliv, co se nám podaří uvnitř tohoto pozorování pojmenovat, může být velmi účinné a univerzální. Vidíme-li například účinek hlásky B, můžeme si říci: Toto je přesně ta energie, které se nedostává mému nemocnému příteli, cokoliv, co přináší takové působení, by mu jistě pomohlo...

Mám-li tedy konečně už slovo brzlík, řeknu si, toto slovo přeci zrálo jako plod geniality národa na stromě českého jazyka. Není náhoda, že brzlík se jmenuje brzlík a tyto hlásky mi o něm mohou prozradit něco víc, mohou mě do něj ponořit a vykoupat mě v něm, jako v duchovním fenoménu. Konec konců je to orgán opředený tajemstvími. Proměny brzlíku v ontogenetickém vývoji člověka mají velmi co do činění s individualitou, jsou v těsném spojení s rozvojem pohlavních orgánů a imunity. Brzlík se nejvíce vyvíjí v období do puberty, pak jako by větší část své síly odevzdal pohlavním orgánům a rozprostřel v tukových vrstvách pod kůží celého organismu. Co do funkce je zde zjevný přechod z nitra na povrch, nebo lépe řečeno od elementární zárodečnosti k pohlaví a imunitě vymezující hranice člověka.

Je dobré si uvědomit, že hlásky jsou duševním a fyzickým materiálem pro slovo, které po svém zrození v ústech žije individuálním životem, je-li slyšeno, nebo čteno. Vznik slova je vznik individuality, porodním orgánem tady jsou řečové orgány, ale i v případě psaného a čteného slova máme co do činění s touto individualitou. Kniha představuje celé živé společenství, jako třeba strom, a také nese své další plody. Slovo je samo o sobě existující a plodné, což jsou znaky individuality, které mám na mysli.

Je těžké si představit, že brzlík uložený mezi rytmickými a řečovými orgány a podílející se svou činností na tvorbě a fungování pohlavních orgánů, zároveň nenese svůj podíl na tvorbě metamorfovaných pohlavních orgánů a rodidel v našem krku a ústech. Ale dále také brzlík, podobně jako kostní dřeň reguluje tvorbu a funkčnost T-lymfocytů, což je základní jednotka naší imunity, je tedy manažerem pohraniční služby naší fyzické existence. Stará se ve skutečnosti o to, abychom sami o sobě existovali a byli potentní. Tato příměs vymezení přítomná v celém našem organizmu se podobá tomu, co vstupuje do slov s organizací hlásek do určité kombinace dávající jim smysl v daném jazyce. Když je zapomenut tento smysl a slovo se přestane používat, zaniká, ztratí svou obranyschopnost, jeho individualita končí a mění se v prázdnou kombinaci hlásek... Smysluplná organizace hlásek do slov jim propůjčuje nesmrtelnost, tak jako nám ji propůjčuje naše individuálnost, pokud je.

Skupina hlásek 'brzlík' je poskládána zvlášť kontrastně. Máme tu 'brz' - které skřípe, brzdí, drkotá se chladem brrrr, až do nejpronikavější zimy zzzz. A najednou elegantně otočí, jako když mávneme mašlí těsně nad zemí a vyhodíme ji vzhůru: 'lík'. Jak hluboko toto slovo sahá a jak vysoko vynáší cosi, čeho nabralo celou náruč v mateřském 'B' plném vibrací 'r' a 'z', aby to přeměnilo v hlásce l do přímého a nekompromisního tvaru hlásek 'í' a 'k'! Tato základní dynamika v pojmenování brzlíku dává jen tušit něco, co se nejspíš děje s tímto orgánem od narození až do smrti člověka. Cosi sestupuje dolů, je sklepáváno - brrr, až do pohlavních orgánů a na povrch do tukových vrstev, cosi zde svádí boj za přežití druhu a jedince, ale zároveň tušíme jakousi proměnu, převrácení tohoto čistě fyzického úsilí v úsilí po vyslovení se pomocí řečových orgánů, po kterých brzlík již již sahá a každopádně je stále rozechvíván jejich aktivitou... Řeč neustále vibruje v brzlíku, to je také to 'brz' uzavřené v hrudi, a ten je tak, kdyby ničím jiným,

tedy součástí celého rezonančního aparátu řeči. Kastrace má například vliv na fungování a velikost brzlíku, stejně jako na tón a celkové znění řeči.

Kontrastnost hláskového působení v tomto slově nespočívá jen v rozechvění versus elegance, tedy v dynamice, která i ve funkci brzlíku dává tušit přesah z fyzického do duchovního, respektive podíl na metamorfóze pohlavního v řečové, je tu ještě další napětí. A to mezi počátečním b a závěrečným k. Hláska b stejně jako p nebo m nejde vyslovit, aniž bychom se nedotkli navzájem rty. Má v sobě něco z něhy políbení a něco z bezpečného mateřského objetí. Bezpečný svět této hlásky nás obklopuje a cele přijímá tak, že jsme jeho součástí. Když vyslovujeme b, jsme uvnitř této hlásky i přesto, že ji vyslovujeme, neopouští nás, jako by jednota mezi námi nemohla být ničím narušena. Jako by jednota mezi námi nemohla být ničím narušena, jsme v jejím ochranném, avšak dostatečně pružném obalu. Takto ji nalezneme i na začátku slov Bůh, nebo buňka. Ale i bonbón či brambora a banán, to jsou věci, kterým se naše tělo naprosto nebrání; velmi rádi přijímáme cukr a necháváme se jím prostoupit až do poslední krvinky. Zcela naopak tomu je s hláskou k. Tady dochází k mobilizaci pohraniční služby a celní správy na nejvyšší stupeň.

V tomto napětí máme obraz působení T-lymfocytů (T - jako thymus, někdy také thymocyty, thymus tj. brzlík). Jejich výběru mezi cizorodým a přijatelným vděčíme za naše zdraví a přežití. Fungují tak, jak musejí, na principu nul a jedniček, ano a ne, sympatické - antipatické, ale kde v našem těle mimochodem vzniká pocit sympatie a antipatie, kam se naše ruce spontánně vztahují k ochraně před antipatickým a co především otvíráme sympatickému? Je to hlava? Nebo je to přesně na levé straně hrudi, kde máme srdce? Anebo uprostřed prsou, kde začíná brzlík? To si musí každý vyzkoušet sám. A pak lze ten delikátní průzkum ještě rozšířit, kde přesně v těle vnímáme připojení se antipatie k pojmu, který ji v nás vyvolává? Pokud to najdeme, můžeme tento orgán začít používat vědomě, nebo ho alespoň pozorovat, respektive naslouchat mu. Integrace - izolace, B a K.

Hlásky zde vlastně jenom zastupují tvůrčí a energetické principy, které se díky pozoruhodné nadsvětské genialitě odráží v řeči, jíž mluvíme. A je rozkošné a nanejvýš chutné převalovat ve vší počestnosti na jazyce, jakož i v mysli, sousta, vařená stále z toho prvního a jediného jablka.

Časopis Člověk a výchova č.4/2014