Mysl
Chtěl bych vybídnout laskavého čtenáře k pokusu s vlastní myslí. Víš přeci, že mysl nás pokouší dnes a denně, pojďme jí tedy vrátit smeč. Zapomeň prosím jen pro tento okamžik na zbrklá, unáhlená a reaktivní tvrzení, která produkuje náš myšlenkový automatismus. Beztak máš ve svém životě ještě pár témat, s nimiž jsi tímto způsobem doposud nepohnul. Vyber tedy prosím jedno z nich, a ještě než ho začneš opět cupovat tím, co ze zvyku umísťujeme do své hlavy, uvolni se a nech na sebe tu problematiku prostě jenom působit, bez tvrzení, definic, slov...stačí jen vědomí tématu, otázky, přání.... A až budeš vědět, že jsi tu záležitost pozřel tak, jak ti ji život naservíroval doposud bez vlastního intelektuálního rozboru, uveď ji do pohybu. Čili to, jak tona tebe působí, nech vyjádřit tělem.... Pak prosím vystup z jeviště, na němž jsi před chvílí stál jako ze začarovaného kruhu, a pohlédni do Onoho prostoru. Co ti tvé gesto, pohyb, zvuk ukazují? Připomeň si je ve své imaginaci, popusť uzdu fantazii, zahlédni i skryté a pojmenuj to!Ne vždy a ne každému to půjde na poprvé, i mně první zmrzlina spadla.
Spadne jako operační systém a kde nic, tu nic. Chce to být velmi disciplinovaný v otevřenosti vůči překvapení. Výchova v nás vypěstovala až přehnaný respekt vůči zavřeným dveřím. Ale my přeci nebudeme klepat na dveře ve vlastním domě, čekáme snad, až nás pozve zloděj, který se tam zatím usídlil?! Pokoušej se prosím nahlédnout do prostoru, který jsi před tím rozvířil, do svého prostoru ve světě tolikrát, až pochopíš, že myšlenka, kterou hledáš, existuje už před vyslovením. Není tvým výrobkem. Přichází. Ještě nikdo nezdokumentoval, ani nedokázal vznik myšlenky v mozku. Vždyť nebyla v mozku doposud nalezena ani černá skříňka naší explicitní paměti. Nemůže to být tím, že tam není?
Nepamatuje si snad ruka některé jemné pohyby lépe, než mysl? Pohyb nás zpřítomňuje. Činí nás duchapřítomnějšími! Naše životní tělo je v pohybu ve svém živlu. Gesto a pohyb je otevřenou branou pro moudrost a poznatky, respektive spojením s éterným prostorem, v němž se odehrává naše nepomíjející existence. Tělo je v mnoha ohledech chytřejší než chytrost! Dáme-li mu prostor, tak jako v předchozím experimentu, přinese chybějící informaci. Imaginace nás zase spojí s hlubinou duševního bytí. Nespěcháme na definování nové zkušenosti, myšlenky. Necháme ji projít krví. Teprve když krev novou myšlenkou zaplaví i mozek, je čas ji pojmenovat, vyslovit. Ale celou tu dobu již existovala, byla tady, nepřišla z mozku. Byla tam přinesena. Přičítat mozku schopnost tvořivě myslet je stejné, jako přičítat ji počítači.
Samozřejmě, že v životě je třeba jít i cestou automaticky fungujících myšlenkových procesů, v nichž je naše nervová soustava kovaná, jinak bychom nepřežili. Stejně tak ovšem nepřežijeme jako jedinci i jako lidstvo, nepřiznáme-li myšlení hloubku a prožitek, který mu patří nejenom v kulturně duchovní, ale i v sociální a ekonomicky hospodářské oblasti. Celé naše společenství stojí na rozhraní, kdy zrychlující se civilizační procesy vyžadují velice nutně svou protiváhu v duševním vývoji člověka. A ten stále stojí na okraji zájmu. Naše děti se například v běžné škole neučí mentálně pracovat, přestože je po nich mentální práce vyžadována. Co to znamená a k čemu to vede? Bezesporu základním vyzněním takového vzdělávání je pocit manipulace a zvykání si na něj. Pokud bychom chtěli, aby výsledkem vzdělávání byly silné, nikoli silácké osobnosti, jistě bychom kvantitativní vzdělávání postupně nahrazovali kvalitativním, prožitkovým, sebereflektujícím a tvůrčím vzděláváním. Což je, jak se na první pohled běžnému rodiči jeví, především záležitostí vzdělávání nových učitelů. A mně osobně se zdá, že právě ve vzdělávání učitelů leží největší přínos waldorfské pedagogiky. Osobně bych si přál, aby se to stalo u nás prioritou i před zakládáním nových škol pro děti. Učitelé, kteří nemyslí automaticky, ale živě, přirozeně vtáhnou i děti do víru života bez ohledu na systém, v němž vyučují.
Chceme-li poznat skutečný zdroj myšlení, musíme myšlení sledovat, ještě před tím, než je vysloveno. Podvědomé myšlení se umí obléknout do slov a obejít přitom naše vědomí například v reaktivním jednání, v přeřeknutí, nebo v automatickém projevu. Na těchto příkladech je to viditelné, ale i běžné verbální myšlení je směsí vědomého s nevědomým. Vyslovení tedy nemusí být doménou čistého vědomí sebe sama. Navíc se já ztotožňuje i se sebezničujícími silami a z vlastního rozhodnutí pak odevzdává vládu nad svou osobnostní projeveností nekontrolovaným silám odměňujícím a kupujícím si člověka za pocit moci, síly, slávy a obzvláštnosti prorážející šeď běžného obyčejného života, který se jeví nesnesitelným právě proto, že strach nedovolil zrození opravdového Já jednajícího ze sebe a budícího nejprve vždy posměch, a pak teprve uznání.
To, co posílá naši ruku vzhůru, doprava, doleva apod., není ani v nejmenším verbální pokyn! Ověříme si to jednoduše tím, že budeme vysílat verbální pokyn ke zvednutí paže a prostě to neuděláme. Mnohem blíže k realizaci myšlenky má nutkavá představa, ale ani ta nezmůže nic s naším rozhodnutím ruku nezvednout. Verbální myšlení je pokračováním pohybu, nikoli jeho příčinou, a jako takové má samozřejmě vliv na další dění a pohyb. Stále se však proto nestává jeho příčinou! Je jedním z vnějších vlivů a průvodních jevů pohybu. Po prožitém pohybu zůstává něco "viset ve vzduchu". Můžeme na to "zavěsit"své imaginace, a pak provést jejich vložení (přijmout je do srdce), pojmenování (přijmout je do mysli), anebo znovu vstoupit a stát se jimi (více se inkarnovat).
Pojďme podniknout eurytmický rozbor slova: Mysl. Uvidíme, jak skrze něj jasněji vysvitne sám bytostný proces myšlení.
M: V hlásce m je bytostně obsaženo jakési mazlení se s myšlenkou, přemílání, přemítání, muchlování, ne ještě uchopení, ale tření se o myšlenku....
Y: V této hlásce se již z periferie končetin přesouváme do středu, do vyváženého spojení se srdcem, které se rozzáří, rozkvete myšlenkou v centru naší bytosti. Zatímco v hlásce m probíhalo jakési přijímací řízení, pročišťování, filtrace, purifikace myšlenky, která jako rostlinná šťáva stoupá stonkem a listy a pročišťuje se s tím, jak proniká výš a blíž květu, tak pročištěna doputuje a rozkvete v srdci. Y je jediná samohláska v tomto slově a vyjadřuje tu nejniternější a nejvyváženější část myšlení.
S: 'S' zaznívá v tomto slově naprosto nejvýrazněji. Je znovuoživením a rozesláním do celého těla, a především vzhůru do centra nervové soustavy. Stoupá krví jako bublinky v sodovce - živá myšlenka, nikoliv informace o myšlence, kterou nervy rychle vytvářejí, která však neobsahuje život. Živá myšlenka je do mozku vnesena krví a teprve pak se stává slovem, pokud vůbec.
L: Tato hláska představuje převrácení, vyslovení, nebo prostě jenom uskutečnění. Vyslovená myšlenka se vrací do světa, ať už jako slovo, nebo skrze končetiny jako tichý čin. Celý tento proces poněkud připomíná svým rytmem stahování a roztahování nejenom základní biologické procesy v lidském těle, ale také metamorfózu listu, jak o ní píše Goethe: "Stejný orgán, jenž se rozpínal na stonku jako list a bral na sebe nanejvýš rozmanitou podobu, se nyní v kalichu stahuje, opět rozpíná v korunních lístcích, stahuje v orgánech rozmnožování, aby se jako plod naposledy znovu rozšířil."Tělo z celé své šíře přijímá myšlenkový impuls jako list sluneční paprsky, s tím rozdílem, že mu díky pohybu ducha je schopno vyjít v ústrety. Pak v srdci jako v okvětním kalichu koncentruje a opět v korunních lístcích vydává již přeměněnou materii plnou barev, plnou vnitřního prožívání, které je opět zúženo, když v hlásce L dochází k přeměně, k potencování vnitřního v objektivní. V samostatně existující slovo, čin, tedy plod myšlení, který se naposledy roztáhne do světa, a který už v sobě nese poslední výsostné zhuštění - semeno, nový život, nové myšlenky a jejich proměny ve světě, což je poslední proměna rostliny nepatřící již jen matečné, ale především dceřiné rostlině.
My stále podléháme iluzi, že vytváříme své vlastní myšlení, to je však jen částečná pravda. My je pouze oblékáme do svých vlastních pocitů, citů, emocí a principů, a tyto mnohdy jen zamlžují svůj zdroj, namísto aby jej metamorfovaly osobitým a svobodným způsobem, odpovídajícím povaze člověka. Je to právě nepřítomnost Já nahrazená postranními zájmy, která vede proměny myšlení směrem ke lži. A to je fenomén naší pragmatické doby potlačující svobodné Já na základě vytváření a společenského ustanovování jiných a zavádějících hodnot. Tím ovšem zcela ztrácíme z vědomí sám zdroj našeho myšlení, které se pak stává neživým a automatickým. Chybějící tvořivost mysli v běžné populaci by se pak mohla stát lidstvu osudnou. Příliš konzervativní živočišné druhy většinou neuspějí v přirozeném výběru. Lživost a neopravdovost našich existencí na jedné straně otročící konformismu a na druhé totalitarismu není trvale udržitelná.
Myšlení k nám přichází, prochází námi a vede směr našeho pohledu. Jako je naším úkolem hledět vpřed, uvědomovat si, na co padá náš zrak a proč, tak je také naším úkolem hledět vzad na to, odkud přichází myšlenka. Domnívám se totiž, že ona není tak nebytostná, jak senám zdá vlivem naší myšlenkové rutiny. Vidíme přeci, jak je naše myšlení zevně formováno společností, v níž žijeme. Ale vnitřně také. Naše vnitřní společnost také silně formuje směr, dynamiku a tvar našeho myšlení. Připustíme-li, že myšlenky jsou otisky v našem éterném těle, můžeme uznat i to, že tyto otisky jsou stopy bytostí, v jejichž společenství dlíme.... Proto nechceme-li být, jako ti Sokratovi žáci, kteří si zkrátili cestu městem (Platon, Obrana Sokratova), zdupáni stádem sviní, hleďme jít spolu s ním postranní uličkou. Ale především používejme svou citlivou duši jako vnitřní zrak, jako smyslový orgán pro vnímání duchovna, které na nás působí v tom či onom způsobu myšlení, v tom či onom pohledu na svět. To je cesta k individuální vyspělosti, jež je základem vyspělé společnosti. Tento druh citlivosti vede totiž mimo jiné k vyššímu stupni imunity vůči populismu a nepatřičné manipulaci.
Myšlení není než ztotožnění se s něčím, co přichází. Je to výběr, lov, uchopení a držení. I kritické a odmítavé myšlení je inspirováno nikoliv tím, vůči čemu se vymezuje, ale tím, odkud přichází! V psychologii myšlení máme co dohánět. Nesledujeme totiž, odkud přichází, ale kam míří. Přesto, že je někdy mnohem zajímavější, spatřit toho, kdo ukazuje na Měsíc, než Měsíc sám. Je krásné uvědomit si, jak se Já podílí na procesu myšlení. A pokud to není krásné, lze s jistotou říci, že to nebylo Já, co se podílelo na procesu našeho myšlení.