Hlasivky

Úvodem

V dnešní době, kdy máme povinné školní vzdělání, by se mohlo zdát zbytečné oživovat humanistické snahy o pevné uchopení pojmů a odkazovat na Komenského a jakýsi nový encyklopedismus mapující svět podle toho, co nám o něm říkají slova. Něco z našeho národního pokladu se však vytrácí z vyučování. A nemyslím tím staré názvy věcí, s nimiž se setkáváme v 'Orbis pictus' a které jsou pro nás již mrtvé. Mám na mysli rozvíjení moudrého promluvení. Obyčejnost, která se zvrhla v průměrnost, a humor, který se zvrhl z laskavého ve všeironizující, nenápadně prosákly kulturou opájející nastupující generace z televize, internetu, komerčních stanic a časopisů. Právě v dnešní době je cenná každá protiváha k tomuto zlehčenému slovu.

Všechna pojmenování předmětů či jevů pocházejí z dávných hlubin a nejsou jen na povrch přilepenou nálepkou. Tímto způsobem možná dnes pojmenováváme některé věci, ale taková nálepka se beztak časem odlepí a na danou věc si sedne název, který mu dají lidé v živém kontaktu s ní. Čas ho ještě omele jak oblázek, a co zbude je to, co rezonovalo s duševním prožíváním věci. V tom je moudrost a pracovitost duše. Proto se vyplatí vedle věcí samotných vnímat ještě jejich jména. Jsou totiž jako suchý zip přichycena na našem niterném prožívání, které se nenechá hladit proti srsti a automaticky časem vylučuje jména a hlásky jdoucí proti prožívání pojmenovávaného.

Vidíme-li však jednu stranu suchého zipu (smyčku), můžeme si velmi přesně domyslet, jak vypadá ta druhá (háček), tedy naše duše. Proto věnujeme-li novou pozornost pojmům včetně prožití jejich vysloveného pojmenování, máme co do činění s moudrostí o duši, s psychosofií, jejíž aplikací je psychofonetika, poskytující nám metodu ke zkoumání věcí a jevů na základě jejich pojmenování.

Komenského zájem o pojmenovávání a členění věcí tohoto světa, vedl ke vzpřímenějšímu postoji vůči němu, vedl k upevňování suverénního já. Vedle toho však také Komenský rozvíjel synkritickou rovinu myšlení, tj. myšlení v podobenstvích a na té stojí moudrost Já, která proniká pojmy duchem a živostí, odkrývá myšlenkovou proměnlivost a principiálnost. Právě podobnost mezi jménem působícím skrze hlásky na naši duši a tím, co je pojmenováváno, ukazuje jaký je náš duševní svět a jak působí v projeveném světě. To je moudrost o nás samých, kterou nám povinná školní docházka běžně nepřináší, a která je spolu se synkritickou metodou J.A. Komenského ignorována. Učitelé se přestali zajímat o podobenství a niterné uchopení látky, protože přesná fakta jsou atraktivnější pro systém. Ovšem kdo rozhodne o tom, která fakta jsou ta správná, vhodná a podnětná pro rozvoj našich dětí? Mohu jen říci, že ten, kdo o tom rozhoduje, má v rukou velikou moc, a že je jediný důvod k tomu, aby tuto moc měl a používal. Tím důvodem je naše ochota zbavit se v tomto ohledu své zodpovědnosti za sebe a své děti.

Možná to není až tak zlé, ale přeci je té manipulace s dětmi, které vůči ní jen těžko nalézají ochranu, trochu příliš, a myslím, že už by to chtělo zase trochu moudrosti a respektu k vnitřnímu prožívání. A z této pozice se alespoň pokusím napsat něco o hlasivkách pro ty z vás, kteří až potud měli se mnou trpělivost.

Pojďme se spolu s naším mateřským jazykem ponořit do slova, které označuje bránu, z níž tento vyvěrá - hlasivky. Na cestě temným lesem nás povedou upuštěné drobky chleba - jednotlivé hlásky. Začneme hned tou první.

'H' jako by ani nebylo hláskou, je to jen dech. Neklade prakticky žádný odpor vydechovanému proudu vzduchu, nechává ho plně znít v jeho vlastní podobě. H, jak jej vyslovujeme, tedy při výdechu, jde z hlubin nás samých a představuje uspokojivé vyproudění. Přesně naopak je tomu, když vyslovíme H při nádechu, jak to činíme, když se něčeho zalekneme, nebo když v nás hrkne. Však také slovo leknout, ve smyslu umřít, má cosi společného s tím, že se nedýchá. Možná že strachy neumřeme, ale určitě lapáme po dechu, když nás něco vyděsí. A tou hláskou úleku, zděšení, vtažení se do sebe, zablokování je vtažené H. Obvykle však naštěstí vydechujeme, když mluvíme, jsme pány svého dechu a hláska H z nás proudí s veškerou úlevností v tom obsaženou.

S hláskou L pak H tvoří dojem vyvěrajícího pramene z hlubin. Již to není vzdušné proudění, ale na vrcholu zaoblené vyvěrání. Jazyk se staví proti volnému proudu dechu, nabírá ho jako vodu do dlaně, a pak teprve vylévá do světa. Z úplné odevzdanosti se najednou stává akt vůle, je to až jakási zářící proměna, probuzení něčeho příliš plynoucího v plně vědomé: Hle!

V navazující hlásce A s úžasem, plni údivu zříme na toto zřídlo. Jsme mu pomocí hlásky A ve slově hlas otevřeni. Neboť ono A otevírá naše nitro do široka stejně, jako otvíráme ústa při jeho vyslovení.

Protipólem by bylo slovo 'hluk'. Zdroj zvuku v něm má již takovou sílu, že nás tísní a tlačí naše uši mezi dvě dlaně, kterými si je zakrýváme. Samohláska U je naopak tou nejužší v mluvidlech i v srdci. Hluk a hlas představují dva rozdílné zdroje a dvě různé reakce.

Co se stane na konci slova 'hluk'? Útočné 'K' se ohradí proti tomu, co již nehodlá déle snášet.

Na konci slova 'hlas' je velmi silná varovná a vzrušující hláska. Je přirozeně symbolizována představou syčícího a vlnícího se hada. Zřídlo, u něhož tak užasle stojí naše duše v hlásce A je korunováno hadí energií. Co bylo nabráno v hlubinách je dáváno světu v podobě jemné a vzrušující hlásky S. Ve slově "sex" je tato ukryta hned dvakrát. Hlas je svým způsobem erotické, ale jistě obnažující, úlevné a uvolňující slovo.

Stejně jako vtažené H je hláskou úleku, tak syknutí, vtažené S, se váže na bolest. Bolest podobně jako hláska S vede k uvědomění si sebe sama. Odtud také její varovný efekt: "Tady jsem já!" říká 'S', a je-li syčeno směrem k nám, je to, jako by do nás vstupovalo. Stejně jako vtažené S pak velmi snadno může vyvolat představu popálení či říznutí. Proto je hadí syčení tak účinné.

'S' je však také zvuk vzduchu proudícího úzkou štěrbinou, proudění energie nepříliš hmotné povahy, ale velmi silné. Takový je i proud vzduchu vydechovaný z plic skrz hlasivky. Hlasivky jsou tím malým kroužkem, prstenem moci, do nějž se navléká prst dechu, aby se stal něčím víc. Jsou jako kouzelný prsten, který oduševňuje dech. Opět se zde nabízí podobenství se sexuálním aktem, ale na jakési vyšší úrovni. To, co proniká, je prakticky nehmotné a to, co vzniká, je ryze duševní. Hlas obdařený duchem se pak stává slovem, které vysloveno (zrozeno) žije svým vlastním životem, podobně jako fyzické dítě, které vyjde z rodidel své matky.

Hlasivky v hrtanu připomínají malé rty, jejichž vibrací vzniká tón. Retná vibrace hlásky V je přesným obrazem fyzikální podstaty vytváření zvuku v hlasivkách. V druhé polovině slova hlasivky, v hlásce V, jsme již takřka v závěrečné fázi promluvení. Hlas vyšel až na rty, rozvlnil se a vyplynul do světa.

Geniálním vyjádřením toho, co pro nás znamená hlas, je v češtině jeho homonymum. Náš hlas je naše volba, je to naše právo ozvat se a rozhodovat o věcech veřejných, vstoupit svou vůlí do světa - mluvit - volit - dát hlas. Hlasivky tento svůj konkretizovaný ke konfrontaci stvořený charakter mají v onom K na konci. A osobitost, individualitu, vyjasněnost s tím spojenou v samohlásce I. Hluboké, proudící i osobité, takové je pojmenování hlasivkových svalů v hrtanu, jimž vděčíme za možnost pojmenovávat a mluvit vůbec.

Na závěr ještě malé zamyšlení o posledním zmiňovaném daru hlasivek a hrtanu: Ptát se, co bylo dříve, jestli pojmenování, nebo promluvení, je jako ptát se, jestli bylo dříve vejce, nebo slepice. My sice v lepším případě nejprve myslíme, a pak mluvíme, ještě před tím však sama řeč musela vytvořit naše myšlení. Hlasivky již od kolébky stály u zrodu našeho myšlení a tím i u zrodu jasnějšího vědomí o nás samých. Jsou to sice nesmírně malé svaly, ale uhnětly z ničeho něco...

"Orgány řeči (obrázek vlevo) jsou organizovány obdobně jako orgány rozmnožování (obrázek vpravo)." (Stefan Leber, in: Die Geschlechtlichkeit des Menschen (Lidská sexualita), Stuttgart 1989, s.68n)

Časopis Člověk a výchova č.2/2015