Ruka
V tomto článku se pokusím z několika úhlů zobrazit ruce jako výjimečný orgán hodný našeho zájmu. Vyniknul-li člověk nad ostatní druhy především svou řečí, vzpřímeností a schopností vyrábět a používat nástroje, můžeme v tom vidět několik příběhů, z nich ale příběh rukou nejvíce vystihuje to, co se skutečně stalo a o jaké osvobození, o jaké "vyjmutí" se zde jedná. Když byla Rudolfu Steinerovi položena otázka, který orgán považuje za nejdůležitější pro člověka, čekal nejspíše tazatel, že to bude srdce nebo mozek. To jsou obvyklé atributy pro rozum a cit. Kdyby se Steiner přiklonil k jednomu z těchto orgánů, dal by najevo, jestli si více váží citu nebo rozumu. On však odpověděl: ruce. Tím nasměroval náš pohled k tomu, abychom vedle cítění a myšlení rozvíjeli především svou lidskou svobodu (s důrazem na aktivitu), která má v rukou a v jejich evolučním vymanění se z pout země, svůj orgán nad orgány.
To, co cítíme a myslíme, je jako podhoubí k tomu, co vykonáme. A samozřejmě, že naše práce může spočívat plně v myšlení, ba i v cítění a nemusí být zas až tak viditelná..... Dobrým příkladem tohoto rozporu vedoucího až k pochybnostem o smysluplnosti života je Gilgameš. Pocházel z města Uruk. To by se nám mělo líbit už proto, že zde máme naše téma - ruku - přímo v pojmenování města, ve kterém to vše, co bylo zaznamenáno do hliněných tabulek, začalo. Gilgameš hledá a nalézá nesmrtelnost v tvůrčím činu. Ze svého putování za nesmrtelností se vrací do Uruku tak, jak vyšel. Povrchní čtenář může být zklamán, ale změna nastala uvnitř! Hrdinské činy a práce dělají z života smrtelné schrány život nesmrtelného, stále se rozvíjejícího odkazu, jména, na němž člověk spolupracuje s bohy i s dalšími lidmi. A přestože i Zem jednou podlehne kompletní zkáze, aktivní myšlení proniklo už dnes hluboko do duchovního světa a zbystřilo duchovní i smyslové oko. Imaginace, inspirace a intuice v sobě již nyní nesou nesmazatelné stopy toho, čeho člověk ve svém kulturním vývoji dosáhl. A to je to podstatné. Gilgamešova nesmrtelnost nestojí na tak vrtkavých základech, jako je obrovská hradba kolem Uruku či hliněné tabulky, na nichž je napsán jeho příběh. Jako člověk má nesmrtelné jméno, ale k tomu ještě moc pojmenovávat věci, jevy a bytosti ve svém okolí. V tomto ohledu mu je jeho přání být Bohem předem splněno, neboť pokračuje v tom, co Bůh stvořil, přikládá svou ruku k dílu, které je věčné nikoli na straně hmoty podléhající neustálé proměně, ale na straně ducha uchopujícího hmotu do svých rukou tak, jako by ji pojmul do sebe - pojmenoval. V Gilgamešově době byla idea hrdinství, jejíž pochopení si právě on tak těžce vydobyl, tím, čím je nám dnes lidství samotné.
Pojďme ale z Mezopotámie ještě trochu více na jih, až tam, kde se lidé oblékají do černé kůže. Jedna věc je při povšechném pohledu nepřehlédnutelná. Tito černoši mají bílé dlaně. A nadto, jak se jim bíle lesknou zuby v ústech! Je zvláštní spojení mezi ústy a rukama v tom, jak hovoří a jak vyzařují světlo do světa. Z toho lze vidět, jak je řeč vyzařováním či reflexí a řečové orgány jsou reflektory. Proto bychom jimi neměli lhát - a rukama se lže ještě obtížněji než ústy. Fantazírování je přirozené, ale účelná sobecky motivovaná lež, ta už něco dělá s vnitřním světlem! Obrací ho, nejenže ho zhasne, ale pohlcuje světlo do sebe. Je to pravý opak programu, který máme již od Adama, a který jsme si s sebou přinesli i na tento svět. Našim úkolem je pojmenovávat věci, jevy a bytosti, ozařovat je našim vnitřním světlem, které držíme jak lucernu nad hlavou. Pokud lžeme, je to jako když tuto lucernu schováme za záda a do světa pak vrháme svůj stín. Našim úkolem je osvětlovat svět, a pokud budeme dělat pravý opak, lhát, zatemňovat, libovat si v tmářství, které přináší zisk tomu, kdo něco ví, na úkor těch, kteří nevědí, potom svět nejspíše zhasne.
Tento dvojí potenciál, toto ostří, na němž balancujeme, tato hrana zodpovědnosti ležící v našich rukou je patrná v hlásce K v druhé polovině slova ruka. Předchází mu zúžení U, ještě více vybrušující, vyostřující závěr slova, které se nakonec otevře jak náruč, jak prsty v dlani hláskou A. UK- je sevřené, třímající, bojující, -UKA- je vyzývavé a odkrývající.
První hláska R je velmi aktivní a pracovitá, odkazující na funkci horních končetin. Podobně jako hláska N ve slově nohy odpovídá zase jejich úloze v evoluci. Nohy se vzdaly své uchopovací funkce a postavily člověka do jakési opozice vůči zemi, svým způsobem do jakéhosi odmítavého postoje, tím spíše, že dnes mezi chodidlem a zemí je ještě oddělující podrážka. Hláska H jen umocní toto napřímení, tento vzestup, toto volné vydechnutí do prostoru: NO-HA. Ruka je tedy něco jiného a odráží to i dávné pojmenování těchto orgánů.
Za povšimnutí ještě stojí, jak často se v pojmenování kloubů jako: loket, kotník, kyčel, koleno vyskytuje hláska K. Tvrdost této hlásky i těchto kloubů vystupuje na povrch s velikou zřejmostí, je až makavá. Naše mateřština to krásně zrcadlí.
Lidská paže se skládá z 32 kostí: 27 kostí v ruce, kost pažní, vřetení a loketní je 30 a zbývají kost klíční a lopatka, 32. Vzhledem k tomu, že i plně vyvinutý chrup má 32 zubů, máme dva hlavní řečové orgány opřené vždy o 32 kostí. Jen velmi těžko v tom mohu vidět náhodu, zvláště když se jedná o toto číslo, které člověk nejenom s oblibou používá v kartách, v počtu šachových figur, české pexeso má 32 dvojic, česká abeceda (bez cizích q, w, x) 32 hlásek atd., ale v prastarých učeních slýcháme o 32 cestách moudrosti (kabala) a především je 32 krystalografických oddělení. Na základě kombinace prvků symetrie lze odvodit rovných 32 oddělení souměrnosti, které vyjadřují symetrii všech přírodních krystalů. Právě tyto souvislosti ve spojitosti s našimi hlavními orgány řeči, mě již dlouho upevňují v přesvědčení, že také hláskových archetypů tvořících ideální abecedu je určitý omezený počet. A jímá mě tušení, že bez ohledu na pestrost různých jazyků a forem vyslovení, to bude zase jen 32 základních typů, jádrových hlásek, které mají nezaměnitelný a nesložený charakter. A těchto 32 archetypů zajisté vyjadřuje v podstatě totéž z vesmírné geometrie, jako 32 krystalografických oddělení v přírodním světě minerálů.
Budu-li pokračovat v přirovnávání, což není jen planá hra či básnická metafora, ale podstata synkritického myšlení, které - kdybychom rozvíjeli odkaz J.A. Komenského - by již dnes stálo u základů nové vědy, tak přijdu dále až k podobnosti v trojím uspořádání hlásek, zubů a kostí v paži. Tak jako máme ražené, foukané a vířivé hlásky, dělíme též zuby podle vnějšího tvaru na stoličky, řezáky a špičáky. Tutéž rozdílnost můžeme ovšem pozorovat i v kostech dlaně (ražené), dlouhých kostech v paži (foukané) a v článcích prstů (vířivé). Tytéž principy, které formují lidskou řeč, tvoří i lidskou kostru!
To evokuje začátek Janova evangelia: "Na počátku bylo slovo...." Ale i člověk zcela materialistického ražení, by měl zbystřit, pozoruje-li opakování určitých vzorců v projeveném světě. To, co se zde opakuje, je přeci "typus". Opakované se stává ideou, kterou materialista uchopuje zvenčí, to je jediný rozdíl mezi ním a nábožensky prožívajícím člověkem. Trojí princip formování se tím ale nemění.