Geometrie slova

K tomu, abych přemýšlel o slovu jako o něčem geometrickém, mě kromě mého rozhodnutí opravňují i souznivé myšlenkové proudy. Z dobře známých a popularizovaných pokusů víme, že slovo dokáže formovat do určitých podob krystaly vody. Byly učiněny i pokusy s vyslovováním slov do kouře, které rovněž ukazují na jeho schopnost určitých tvarových otisků.

"Kdo se nezaujatě zabere do takových věcí, přijde na to, že vydechovaný vzduch, který ženeme svým dechovým ústrojím, ústrojím mluvy a zpěvu, který vyrážíme ven, když vokalizujeme, který při tom vyrážení tvarujeme rty, zuby, patrem, že to nakonec není nic jiného, než gesto vytvářené vzduchem. Jenomže toto vzdušné gesto zasazujeme do prostoru takovým způsobem, že je možné je díky tomu, co v prostoru vytváří, zachytit sluchem." (R. Steiner: Eurytmie jako viditelná mluva, Fabula 2008, str.32)

A dalším důvodem proč přemýšlet o geometrii slova, tentokrát na obecnější a méně viditelné úrovni, může být jeho jen těžko uchopitelný, ale obrovský duchovní rozměr. Vše, co nám pomůže, ne snad pochopit, ale přibližovat se pochopení a dotýkat se onoho nedotknutelného, ale podstatně lidského prvku na samé hranici s božskou tvůrčí silou, nás povznáší. Slovo má svůj geometrický tvar i v řeči symbolů. O tom nejlépe snad Annick de Souzenelle v knize Symbolismus lidského těla (Unitaria 1994):

"Funkce šišinky (epifýzy) nám zůstává dosud neznámá, řekla bych rovnou, že je neprojevená, neboť spí: vzhledem k tomu, že lidstvo ve svém dnešním stavu dřímoty, nevědomí, není schopno využít svého "ohnivého lůna", nebyla šišinka dosud probuzena k činnosti..."

Jsem v pokušení tu říci, že tím, čím je hypofýza ve vztahu k funkci plození, měla by se stát epifýza ve vztahu k funkci slova. Šišinka vděčí za své jméno svému tvaru, kterým připomíná šišku pinie. Tento tvar je rovněž symbolem slova.

Šiška pinie - Elipsa!

Šišinka je podobně jako oční pozadí, velmi bohatá na černý melanin. Ona je ve skutečnosti místem, kde jsou analyzovány světelné počitky, přicházející nejen z očí, ale také z víček, z lící a především z čela. Vytváří se v ní tak solární rytmus, který nás vnitřně vylaďuje k rytmu 24 hodin. Egypťané tuto žlázu nazývali "slunce v hlavě"!

Zde - na spojitosti slunce a slova, bych rád založil počátek vlastní řady otázek, které bychom si mohli klást.

Začněme prosím zeširoka, jako když prsty z osmi prutů splétají jedinou pomlázku. Sluneční paprsky na Zemi rozehrávají zvláštní jev fotosyntézy. "Částečky" těchto paprsků vstupují do listů, kde učiní něco, co člověk doposud v laboratorní chemii nebyl schopen uskutečnit. Rozvlní jemnou atomární strukturu v těchto listech, v nichž pak díky rezonanci dochází k "vyplavení" valenčního elektronu, čemuž posléze vděčíme mimo jiné za uvolnění kyslíku do atmosféry. Tento kyslík vzniklý v zeleném barvivu pak může vstoupit do našich červených krvinek a energii, která zde přichází ze slunce, opět uvolnit například ve svalové práci. Všimněme si, jak se zelené stromy ve svém bohatém rozvětvení blíží rozvětvení našeho červeného cévního systému. Jenom se to jeví jaksi vzhůru nohama, my prostě máme kořeny v hlavě. Protipólnost je patrná i v komplementaritě zelené a červené barvy. Vypadá to, jakoby stromy byly zrcadlovým obrazem nitra nás samých, jakýmisi našimi komplementárními bytostmi...

Celý tento jev, u jehož zrodu stojí světlo, je pro mne obrazem slyšení a řeči. Člověk jako by vyslovoval svou krví, co stromy slyší chlorofylem. Pojďme však nejprve uchopit onu geometrii řeči, ať nám nakonec ještě jasněji vyvstane obraz, který jsem zde jenom nastínil.

Geometrie má své danosti a svůj nezměrný prostor pro představivost. Každá křivka, kterou nakreslím na papír, nebo vytvořím vzdušným gestem řeči, rozehrává zákonitosti, které v našich představách tvoří další a další tvary vystupující z této křivky. Každé zakřivení se děje kolem nějakého středu! A každá část křivky může tedy podle svého pomyslného středu být dokončena buď v kružnici nebo elipse, podle toho jak pevné nebo pružné je spojení s tímto středem. (Planety se kolem Slunce pohybují v elipsách, tzn. jejich spojení je pružné, vždyť je pro nás dokonce neviditelné a nehmatné. Kdyby byly zavěšeny na ocelovém laně, musely by se točit do kruhu.)

Křivku můžeme tedy rozdělit na řadu výsečí z myšlených anebo tušených elips a kruhů. Představuje tak určitý tvar spojující mnoho obecných útvarů představitelných a vepsatelných do jejích linií.

Takto si můžeme představit i slovo. Vyslovení představuje rozvlnění vzduchu, jako když se hodí kámen do vody a kolem něj (kolem slova) vznikají geometrické útvary. Slova, nebo i celé věty vypadají jako zcela určité křivky povstávající v tichém prostoru. Jakmile však byla tato jasná slova nakreslena do prostoru, smíme se každý ve svých představách pohybovat v kruzích a elipsách podle těch středů, priorit, které nám jsou blízké. Pro každého je zajímavá vždy jiná výseč sdělení, neboť má snahu stavět střed vně, uvnitř, nebo trochu stranou, někdo postaví více středů, někdo má naopak jeden silný, hrubě přitažlivý střed.

Zajímavý je právě onen vztah přesné geometrie křivky a všeobecně možných kruhů dotýkajících se vysloveného. Rozdělíme-li slovo na hlásky, tehdy se dostaneme z úrovně jakéhosi konvenčního sdělení. To je ideální okamžik k přesednutí z velmi jasné konkrétní sdílnosti na úroveň intuitivní představivosti dokončující v prostoru črtané křivky. Tak rozložením slov na hlásky z konkrétní geometrie přirozeně přejdeme v geometrii projektivní. Jak už to bývá, je třeba jít k těm nejmenším, abychom uchopili všeobsáhlé. Chceme-li uchopit ještě obecnější rovinu, můžeme i hlásky dále dělit na něco ještě základnějšího...?

Je-li hláska pro nás zatím nedělitelným jevem, jako jím byl v minulosti atom, pokusme se o podobný experiment, jako dělají fyzici, když chtějí rozbít dvě zdánlivě nedělitelné částice. Zatímco oni pošlou velikou rychlostí tyto dvě částice proti sobě v urychlovači, my můžeme s někým, kdo je nám tak blízký, že se k němu smíme postavit velmi blízko, učinit něco podobného v našich ústech. Postavíme-li se proti sobě a vyslovíme-li dlouze některou ze samohlásek dostatečně otevřenými ústy a v intimní vzdálenosti od sebe, tyto samohlásky se setkají. Co se stane? V prostoru našich ústních dutin se ozve hlas někoho (něčeho) třetího, fyzik by řekl rezonance, chrámoví pěvci by řekli hlas boží rozvíjející se pod klenbou katedrály.

Je třeba to zkusit. Pomyslné kruhy opsané kolem centra zakřivení hlásek se setkávají, aby složily osmičky, nekonečno. Hláska se nerozbije, ale osvobodí z naší vůle a jako by tím i nás povznášela o stupínek nad sebe. Nepodobá se snad tato rozkošná rezonance, toto setkání nedělitelných hlásek tomu, co věda stále nedokáže, ale zelené rostliny denně uskutečňují, když částice chlorofylu v dotyku se světlem vystoupí o krůček výš v atomární (akustické) vrstvě a tvoří tak látku života, růst a kyslík...? Není snad fotosyntéza světelnou rezonancí a obdobou rezonance v našich ústech, odehrávající se však mezi ústy Země a Slunce?

Lze říci, že to, co se děje s hláskami v našich ústech, když se setkají, děje se i mezi Zemí a Sluncem, respektive všemi vesmírnými tělesy? Nepovstává zde snad veškerý život právě v této rezonanci mezi Zemí a ostatními vesmírnými tělesy?

Časopis Člověk a výchova č.2/2010