kouzlo psaného slova

Zde je několik článků, které jsem publikoval v Časopise člověk a výchova a v časopise Okruh a střed v rozpětí let 2010 až 2017. Tématem, které je všechny spojuje, jsou hlásky a lidské tělo. Chybějící ilustrace a snad i chybějící články zajisté doplním, až se trochu zlepším v práci s počítačem. 

Níže přikládám odkazy na texty které publikuji v Kulturních novinách a všechny jsou zamýšlené jako ilustrace určité nálady, typu a proudění vždy jedné konkrétní hlásky

Geometrie slova

K tomu, abych přemýšlel o slovu jako o něčem geometrickém, mě kromě mého rozhodnutí opravňují i souznivé myšlenkové proudy. Z dobře známých a popularizovaných pokusů víme, že slovo dokáže formovat do určitých podob krystaly vody. Byly učiněny i pokusy s vyslovováním slov do kouře, které rovněž ukazují na jeho schopnost určitých tvarových otisků.

"Kdo se nezaujatě zabere do takových věcí, přijde na to, že vydechovaný vzduch, který ženeme svým dechovým ústrojím, ústrojím mluvy a zpěvu, který vyrážíme ven, když vokalizujeme, který při tom vyrážení tvarujeme rty, zuby, patrem, že to nakonec není nic jiného, než gesto vytvářené vzduchem. Jenomže toto vzdušné gesto zasazujeme do prostoru takovým způsobem, že je možné je díky tomu, co v prostoru vytváří, zachytit sluchem." (R. Steiner: Eurytmie jako viditelná mluva, Fabula 2008, str.32)

A dalším důvodem proč přemýšlet o geometrii slova, tentokrát na obecnější a méně viditelné úrovni, může být jeho jen těžko uchopitelný, ale obrovský duchovní rozměr. Vše, co nám pomůže, ne snad pochopit, ale přibližovat se pochopení a dotýkat se onoho nedotknutelného, ale podstatně lidského prvku na samé hranici s božskou tvůrčí silou, nás povznáší. Slovo má svůj geometrický tvar i v řeči symbolů. O tom nejlépe snad Annick de Souzenelle v knize Symbolismus lidského těla (Unitaria 1994):

"Funkce šišinky (epifýzy) nám zůstává dosud neznámá, řekla bych rovnou, že je neprojevená, neboť spí: vzhledem k tomu, že lidstvo ve svém dnešním stavu dřímoty, nevědomí, není schopno využít svého "ohnivého lůna", nebyla šišinka dosud probuzena k činnosti..."

Jsem v pokušení tu říci, že tím, čím je hypofýza ve vztahu k funkci plození, měla by se stát epifýza ve vztahu k funkci slova. Šišinka vděčí za své jméno svému tvaru, kterým připomíná šišku pinie. Tento tvar je rovněž symbolem slova.

Šiška pinie - Elipsa!

Šišinka je podobně jako oční pozadí, velmi bohatá na černý melanin. Ona je ve skutečnosti místem, kde jsou analyzovány světelné počitky, přicházející nejen z očí, ale také z víček, z lící a především z čela. Vytváří se v ní tak solární rytmus, který nás vnitřně vylaďuje k rytmu 24 hodin. Egypťané tuto žlázu nazývali "slunce v hlavě"!

Zde - na spojitosti slunce a slova, bych rád založil počátek vlastní řady otázek, které bychom si mohli klást.

Začněme prosím zeširoka, jako když prsty z osmi prutů splétají jedinou pomlázku. Sluneční paprsky na Zemi rozehrávají zvláštní jev fotosyntézy. "Částečky" těchto paprsků vstupují do listů, kde učiní něco, co člověk doposud v laboratorní chemii nebyl schopen uskutečnit. Rozvlní jemnou atomární strukturu v těchto listech, v nichž pak díky rezonanci dochází k "vyplavení" valenčního elektronu, čemuž posléze vděčíme mimo jiné za uvolnění kyslíku do atmosféry. Tento kyslík vzniklý v zeleném barvivu pak může vstoupit do našich červených krvinek a energii, která zde přichází ze slunce, opět uvolnit například ve svalové práci. Všimněme si, jak se zelené stromy ve svém bohatém rozvětvení blíží rozvětvení našeho červeného cévního systému. Jenom se to jeví jaksi vzhůru nohama, my prostě máme kořeny v hlavě. Protipólnost je patrná i v komplementaritě zelené a červené barvy. Vypadá to, jakoby stromy byly zrcadlovým obrazem nitra nás samých, jakýmisi našimi komplementárními bytostmi...

Celý tento jev, u jehož zrodu stojí světlo, je pro mne obrazem slyšení a řeči. Člověk jako by vyslovoval svou krví, co stromy slyší chlorofylem. Pojďme však nejprve uchopit onu geometrii řeči, ať nám nakonec ještě jasněji vyvstane obraz, který jsem zde jenom nastínil.

Geometrie má své danosti a svůj nezměrný prostor pro představivost. Každá křivka, kterou nakreslím na papír, nebo vytvořím vzdušným gestem řeči, rozehrává zákonitosti, které v našich představách tvoří další a další tvary vystupující z této křivky. Každé zakřivení se děje kolem nějakého středu! A každá část křivky může tedy podle svého pomyslného středu být dokončena buď v kružnici nebo elipse, podle toho jak pevné nebo pružné je spojení s tímto středem. (Planety se kolem Slunce pohybují v elipsách, tzn. jejich spojení je pružné, vždyť je pro nás dokonce neviditelné a nehmatné. Kdyby byly zavěšeny na ocelovém laně, musely by se točit do kruhu.)

Křivku můžeme tedy rozdělit na řadu výsečí z myšlených anebo tušených elips a kruhů. Představuje tak určitý tvar spojující mnoho obecných útvarů představitelných a vepsatelných do jejích linií.

Takto si můžeme představit i slovo. Vyslovení představuje rozvlnění vzduchu, jako když se hodí kámen do vody a kolem něj (kolem slova) vznikají geometrické útvary. Slova, nebo i celé věty vypadají jako zcela určité křivky povstávající v tichém prostoru. Jakmile však byla tato jasná slova nakreslena do prostoru, smíme se každý ve svých představách pohybovat v kruzích a elipsách podle těch středů, priorit, které nám jsou blízké. Pro každého je zajímavá vždy jiná výseč sdělení, neboť má snahu stavět střed vně, uvnitř, nebo trochu stranou, někdo postaví více středů, někdo má naopak jeden silný, hrubě přitažlivý střed.

Zajímavý je právě onen vztah přesné geometrie křivky a všeobecně možných kruhů dotýkajících se vysloveného. Rozdělíme-li slovo na hlásky, tehdy se dostaneme z úrovně jakéhosi konvenčního sdělení. To je ideální okamžik k přesednutí z velmi jasné konkrétní sdílnosti na úroveň intuitivní představivosti dokončující v prostoru črtané křivky. Tak rozložením slov na hlásky z konkrétní geometrie přirozeně přejdeme v geometrii projektivní. Jak už to bývá, je třeba jít k těm nejmenším, abychom uchopili všeobsáhlé. Chceme-li uchopit ještě obecnější rovinu, můžeme i hlásky dále dělit na něco ještě základnějšího...?

Je-li hláska pro nás zatím nedělitelným jevem, jako jím byl v minulosti atom, pokusme se o podobný experiment, jako dělají fyzici, když chtějí rozbít dvě zdánlivě nedělitelné částice. Zatímco oni pošlou velikou rychlostí tyto dvě částice proti sobě v urychlovači, my můžeme s někým, kdo je nám tak blízký, že se k němu smíme postavit velmi blízko, učinit něco podobného v našich ústech. Postavíme-li se proti sobě a vyslovíme-li dlouze některou ze samohlásek dostatečně otevřenými ústy a v intimní vzdálenosti od sebe, tyto samohlásky se setkají. Co se stane? V prostoru našich ústních dutin se ozve hlas někoho (něčeho) třetího, fyzik by řekl rezonance, chrámoví pěvci by řekli hlas boží rozvíjející se pod klenbou katedrály.

Je třeba to zkusit. Pomyslné kruhy opsané kolem centra zakřivení hlásek se setkávají, aby složily osmičky, nekonečno. Hláska se nerozbije, ale osvobodí z naší vůle a jako by tím i nás povznášela o stupínek nad sebe. Nepodobá se snad tato rozkošná rezonance, toto setkání nedělitelných hlásek tomu, co věda stále nedokáže, ale zelené rostliny denně uskutečňují, když částice chlorofylu v dotyku se světlem vystoupí o krůček výš v atomární (akustické) vrstvě a tvoří tak látku života, růst a kyslík...? Není snad fotosyntéza světelnou rezonancí a obdobou rezonance v našich ústech, odehrávající se však mezi ústy Země a Slunce?

Lze říci, že to, co se děje s hláskami v našich ústech, když se setkají, děje se i mezi Zemí a Sluncem, respektive všemi vesmírnými tělesy? Nepovstává zde snad veškerý život právě v této rezonanci mezi Zemí a ostatními vesmírnými tělesy?

Časopis Člověk a výchova č.2/2010

Brzlík

aneb Etické (možná i poetické) vnímání hlásek

Pokud se nespokojíme s vnímáním hlásek smyslem pro sluch a pro pohyb, což už je samo o sobě pokrokové, ale když vykročíme ještě dál, a budeme vnímat i citový a myšlenkový obsah jednotlivých hlásek, získáme jako perlu ukrytou v mušli také nějaký výsledný etický dojem z jejich znění a působení. Co to říká? Nezbláznil se? Copak hláska sama o sobě nese myšlenku a ještě navíc: Má snad nějakou zodpovědnost sama za sebe, aby mohla působit etickým dojmem?!

Zkoumáme-li tvorbu, znění a působení hlásek jako něco, co reprezentuje to, co chceme zkoumat, stáváme se, pravda, již duchovními vědci, ale nemusíme se za to stydět, dělají to už malé děti. Ta žvatlající batolata, nebo chcete-li "žvatlata" - dávno již ne nemluvňata, tisknou v ruce kousek plíny a přitom zurčivě artikulují například: "grrrr...". Tímto 'grrr' nám možná chtějí něco sdělit, ale především s jeho pomocí zkoumají ten materiál, který svírají v ruce a vypadají přitom dost soustředěně, dokonce si myslím, že pokud na sebe nějak zvlášť neupozorníme, jsme jim zcela lhostejní, protože toto je přeci věda!

S narůstajícím věkem je to složitější. Hlásky se nám za ty roky nabalily a zakryly jak sněhové koule. Samy se staly materiálem pro tvorbu slov, už vůbec ne vyjádřeným tvůrčím potenciálem jiskřícím mezi námi a vnějším světem. A také dospělý člověk, který by chtěl pomocí artikulace a gestikulace učinit zjevným svůj dojem z potkání se s čímkoliv, co chce takto prozkoumat ve svém vnitřním světě a vynést na světlo světa uprostřed společnosti, by byl vskutku bláznem. Takové věci si přeci musíme nechat na doma, jestli vůbec. To, co bylo před příchodem verbálního myšlení přirozené, je teď intimní meditací a intimní vědou.

Každý takový Intimní vědec na poli psychofonetického bádání ví, že při zkoumání samotných hlásek naráží na vlastní projekce a nelze je odložit jiným způsobem, než že si je připustíme, přivlastníme a prozkoumáme. I to je velmi zajímavá a dostatečná práce na sobě. Nikdy se zcela nezbavíme projekcí, neboť patří k našemu individuálnímu citovému životu jako otisk dosavadních zkušeností. Ovšem otisk je již něco jiného než přímá zkušenost. Vnímáme-li otisk, vidíme vlastně negativní obraz toho, co bylo otištěno - vystouplé je vmáčklé a hluboké vystupuje. Tak i otisky naší duše v éterném těle, tedy v naší nesmrtelné paměti, vnímáme jiným způsobem, než přímý prožitek. Odezní-li účinky přímého prožitku, jsme schopni pohlédnout na danou událost, jako by ji zažil někdo jiný, respektive hledíme na sebe očima někoho jiného. A tu jsme u samého základu etického vnímání a chování, kdy bylo řečeno: "Nedělej druhým to, co nechceš, aby oni dělali tobě, ale dělej pro ně to, co chceš, aby oni učinili pro tebe!" A z toho lze odvodit i etiku vnímání: "Hleď na druhé, jako by jsi byl jimi a na sebe očima druhých." Což je empatie. Je to jiný druh sebepoznání a poznávání vůbec. Neboť přesahuje oblast mezilidských vztahů. Lze jej použít i na zkoumání přírody a hlásek za předpokladu, že jsme schopni imaginovat. Musíme si totiž představit, že to, co vnímáme, vnímá nás, nebo že jsme skrze to vnímáni, a tak navázat vztah, v němž bude nakonec uložen i poznatek na etické úrovni. Pravdaže je pak vše naprosto bytostné a vše je navíc učiněno naší představou, ale přesto nám to nakonec otevře oči pro hlubší vnímání reality.

Uděláme-li toto s jednotlivými hláskami, tedy když v prožitku hlásky pomyslíme na to, že tak, jak právě vnímáme hlásku, také něco v té hlásce vnímá nás, stane se cosi samovolného s naším tělem - tělo se na chvíli stane reprezentantem hlásky. Představa, že jsme vnímáni například hláskou S je tak silná, že nás zcela otevře její působnosti a naše tělo samo od sebe začne reprezentovat tuto hlásku v nás, respektive její působnost. Celé tělo je v té chvíli orgánem empatického vnímání. Poodstoupíme vlastně krapítek od sebe a zážitek se přesto zintenzivní, je to paradoxní, ale přirozené.

Když potom vystoupíme z tohoto prožitku a pozorujeme jeho otisk v naší paměti, jako by se to právě dělo před námi, ale už se nás to osobně nedotýkalo, aktivujeme kromě imaginace také náš smysl pro myšlení. A cokoliv, co se nám podaří uvnitř tohoto pozorování pojmenovat, může být velmi účinné a univerzální. Vidíme-li například účinek hlásky B, můžeme si říci: Toto je přesně ta energie, které se nedostává mému nemocnému příteli, cokoliv, co přináší takové působení, by mu jistě pomohlo...

Mám-li tedy konečně už slovo brzlík, řeknu si, toto slovo přeci zrálo jako plod geniality národa na stromě českého jazyka. Není náhoda, že brzlík se jmenuje brzlík a tyto hlásky mi o něm mohou prozradit něco víc, mohou mě do něj ponořit a vykoupat mě v něm, jako v duchovním fenoménu. Konec konců je to orgán opředený tajemstvími. Proměny brzlíku v ontogenetickém vývoji člověka mají velmi co do činění s individualitou, jsou v těsném spojení s rozvojem pohlavních orgánů a imunity. Brzlík se nejvíce vyvíjí v období do puberty, pak jako by větší část své síly odevzdal pohlavním orgánům a rozprostřel v tukových vrstvách pod kůží celého organismu. Co do funkce je zde zjevný přechod z nitra na povrch, nebo lépe řečeno od elementární zárodečnosti k pohlaví a imunitě vymezující hranice člověka.

Je dobré si uvědomit, že hlásky jsou duševním a fyzickým materiálem pro slovo, které po svém zrození v ústech žije individuálním životem, je-li slyšeno, nebo čteno. Vznik slova je vznik individuality, porodním orgánem tady jsou řečové orgány, ale i v případě psaného a čteného slova máme co do činění s touto individualitou. Kniha představuje celé živé společenství, jako třeba strom, a také nese své další plody. Slovo je samo o sobě existující a plodné, což jsou znaky individuality, které mám na mysli.

Je těžké si představit, že brzlík uložený mezi rytmickými a řečovými orgány a podílející se svou činností na tvorbě a fungování pohlavních orgánů, zároveň nenese svůj podíl na tvorbě metamorfovaných pohlavních orgánů a rodidel v našem krku a ústech. Ale dále také brzlík, podobně jako kostní dřeň reguluje tvorbu a funkčnost T-lymfocytů, což je základní jednotka naší imunity, je tedy manažerem pohraniční služby naší fyzické existence. Stará se ve skutečnosti o to, abychom sami o sobě existovali a byli potentní. Tato příměs vymezení přítomná v celém našem organizmu se podobá tomu, co vstupuje do slov s organizací hlásek do určité kombinace dávající jim smysl v daném jazyce. Když je zapomenut tento smysl a slovo se přestane používat, zaniká, ztratí svou obranyschopnost, jeho individualita končí a mění se v prázdnou kombinaci hlásek... Smysluplná organizace hlásek do slov jim propůjčuje nesmrtelnost, tak jako nám ji propůjčuje naše individuálnost, pokud je.

Skupina hlásek 'brzlík' je poskládána zvlášť kontrastně. Máme tu 'brz' - které skřípe, brzdí, drkotá se chladem brrrr, až do nejpronikavější zimy zzzz. A najednou elegantně otočí, jako když mávneme mašlí těsně nad zemí a vyhodíme ji vzhůru: 'lík'. Jak hluboko toto slovo sahá a jak vysoko vynáší cosi, čeho nabralo celou náruč v mateřském 'B' plném vibrací 'r' a 'z', aby to přeměnilo v hlásce l do přímého a nekompromisního tvaru hlásek 'í' a 'k'! Tato základní dynamika v pojmenování brzlíku dává jen tušit něco, co se nejspíš děje s tímto orgánem od narození až do smrti člověka. Cosi sestupuje dolů, je sklepáváno - brrr, až do pohlavních orgánů a na povrch do tukových vrstev, cosi zde svádí boj za přežití druhu a jedince, ale zároveň tušíme jakousi proměnu, převrácení tohoto čistě fyzického úsilí v úsilí po vyslovení se pomocí řečových orgánů, po kterých brzlík již již sahá a každopádně je stále rozechvíván jejich aktivitou... Řeč neustále vibruje v brzlíku, to je také to 'brz' uzavřené v hrudi, a ten je tak, kdyby ničím jiným,

tedy součástí celého rezonančního aparátu řeči. Kastrace má například vliv na fungování a velikost brzlíku, stejně jako na tón a celkové znění řeči.

Kontrastnost hláskového působení v tomto slově nespočívá jen v rozechvění versus elegance, tedy v dynamice, která i ve funkci brzlíku dává tušit přesah z fyzického do duchovního, respektive podíl na metamorfóze pohlavního v řečové, je tu ještě další napětí. A to mezi počátečním b a závěrečným k. Hláska b stejně jako p nebo m nejde vyslovit, aniž bychom se nedotkli navzájem rty. Má v sobě něco z něhy políbení a něco z bezpečného mateřského objetí. Bezpečný svět této hlásky nás obklopuje a cele přijímá tak, že jsme jeho součástí. Když vyslovujeme b, jsme uvnitř této hlásky i přesto, že ji vyslovujeme, neopouští nás, jako by jednota mezi námi nemohla být ničím narušena. Jako by jednota mezi námi nemohla být ničím narušena, jsme v jejím ochranném, avšak dostatečně pružném obalu. Takto ji nalezneme i na začátku slov Bůh, nebo buňka. Ale i bonbón či brambora a banán, to jsou věci, kterým se naše tělo naprosto nebrání; velmi rádi přijímáme cukr a necháváme se jím prostoupit až do poslední krvinky. Zcela naopak tomu je s hláskou k. Tady dochází k mobilizaci pohraniční služby a celní správy na nejvyšší stupeň.

V tomto napětí máme obraz působení T-lymfocytů (T - jako thymus, někdy také thymocyty, thymus tj. brzlík). Jejich výběru mezi cizorodým a přijatelným vděčíme za naše zdraví a přežití. Fungují tak, jak musejí, na principu nul a jedniček, ano a ne, sympatické - antipatické, ale kde v našem těle mimochodem vzniká pocit sympatie a antipatie, kam se naše ruce spontánně vztahují k ochraně před antipatickým a co především otvíráme sympatickému? Je to hlava? Nebo je to přesně na levé straně hrudi, kde máme srdce? Anebo uprostřed prsou, kde začíná brzlík? To si musí každý vyzkoušet sám. A pak lze ten delikátní průzkum ještě rozšířit, kde přesně v těle vnímáme připojení se antipatie k pojmu, který ji v nás vyvolává? Pokud to najdeme, můžeme tento orgán začít používat vědomě, nebo ho alespoň pozorovat, respektive naslouchat mu. Integrace - izolace, B a K.

Hlásky zde vlastně jenom zastupují tvůrčí a energetické principy, které se díky pozoruhodné nadsvětské genialitě odráží v řeči, jíž mluvíme. A je rozkošné a nanejvýš chutné převalovat ve vší počestnosti na jazyce, jakož i v mysli, sousta, vařená stále z toho prvního a jediného jablka.

Časopis Člověk a výchova č.4/2014

Hlasivky

Úvodem

V dnešní době, kdy máme povinné školní vzdělání, by se mohlo zdát zbytečné oživovat humanistické snahy o pevné uchopení pojmů a odkazovat na Komenského a jakýsi nový encyklopedismus mapující svět podle toho, co nám o něm říkají slova. Něco z našeho národního pokladu se však vytrácí z vyučování. A nemyslím tím staré názvy věcí, s nimiž se setkáváme v 'Orbis pictus' a které jsou pro nás již mrtvé. Mám na mysli rozvíjení moudrého promluvení. Obyčejnost, která se zvrhla v průměrnost, a humor, který se zvrhl z laskavého ve všeironizující, nenápadně prosákly kulturou opájející nastupující generace z televize, internetu, komerčních stanic a časopisů. Právě v dnešní době je cenná každá protiváha k tomuto zlehčenému slovu.

Všechna pojmenování předmětů či jevů pocházejí z dávných hlubin a nejsou jen na povrch přilepenou nálepkou. Tímto způsobem možná dnes pojmenováváme některé věci, ale taková nálepka se beztak časem odlepí a na danou věc si sedne název, který mu dají lidé v živém kontaktu s ní. Čas ho ještě omele jak oblázek, a co zbude je to, co rezonovalo s duševním prožíváním věci. V tom je moudrost a pracovitost duše. Proto se vyplatí vedle věcí samotných vnímat ještě jejich jména. Jsou totiž jako suchý zip přichycena na našem niterném prožívání, které se nenechá hladit proti srsti a automaticky časem vylučuje jména a hlásky jdoucí proti prožívání pojmenovávaného.

Vidíme-li však jednu stranu suchého zipu (smyčku), můžeme si velmi přesně domyslet, jak vypadá ta druhá (háček), tedy naše duše. Proto věnujeme-li novou pozornost pojmům včetně prožití jejich vysloveného pojmenování, máme co do činění s moudrostí o duši, s psychosofií, jejíž aplikací je psychofonetika, poskytující nám metodu ke zkoumání věcí a jevů na základě jejich pojmenování.

Komenského zájem o pojmenovávání a členění věcí tohoto světa, vedl ke vzpřímenějšímu postoji vůči němu, vedl k upevňování suverénního já. Vedle toho však také Komenský rozvíjel synkritickou rovinu myšlení, tj. myšlení v podobenstvích a na té stojí moudrost Já, která proniká pojmy duchem a živostí, odkrývá myšlenkovou proměnlivost a principiálnost. Právě podobnost mezi jménem působícím skrze hlásky na naši duši a tím, co je pojmenováváno, ukazuje jaký je náš duševní svět a jak působí v projeveném světě. To je moudrost o nás samých, kterou nám povinná školní docházka běžně nepřináší, a která je spolu se synkritickou metodou J.A. Komenského ignorována. Učitelé se přestali zajímat o podobenství a niterné uchopení látky, protože přesná fakta jsou atraktivnější pro systém. Ovšem kdo rozhodne o tom, která fakta jsou ta správná, vhodná a podnětná pro rozvoj našich dětí? Mohu jen říci, že ten, kdo o tom rozhoduje, má v rukou velikou moc, a že je jediný důvod k tomu, aby tuto moc měl a používal. Tím důvodem je naše ochota zbavit se v tomto ohledu své zodpovědnosti za sebe a své děti.

Možná to není až tak zlé, ale přeci je té manipulace s dětmi, které vůči ní jen těžko nalézají ochranu, trochu příliš, a myslím, že už by to chtělo zase trochu moudrosti a respektu k vnitřnímu prožívání. A z této pozice se alespoň pokusím napsat něco o hlasivkách pro ty z vás, kteří až potud měli se mnou trpělivost.

Pojďme se spolu s naším mateřským jazykem ponořit do slova, které označuje bránu, z níž tento vyvěrá - hlasivky. Na cestě temným lesem nás povedou upuštěné drobky chleba - jednotlivé hlásky. Začneme hned tou první.

'H' jako by ani nebylo hláskou, je to jen dech. Neklade prakticky žádný odpor vydechovanému proudu vzduchu, nechává ho plně znít v jeho vlastní podobě. H, jak jej vyslovujeme, tedy při výdechu, jde z hlubin nás samých a představuje uspokojivé vyproudění. Přesně naopak je tomu, když vyslovíme H při nádechu, jak to činíme, když se něčeho zalekneme, nebo když v nás hrkne. Však také slovo leknout, ve smyslu umřít, má cosi společného s tím, že se nedýchá. Možná že strachy neumřeme, ale určitě lapáme po dechu, když nás něco vyděsí. A tou hláskou úleku, zděšení, vtažení se do sebe, zablokování je vtažené H. Obvykle však naštěstí vydechujeme, když mluvíme, jsme pány svého dechu a hláska H z nás proudí s veškerou úlevností v tom obsaženou.

S hláskou L pak H tvoří dojem vyvěrajícího pramene z hlubin. Již to není vzdušné proudění, ale na vrcholu zaoblené vyvěrání. Jazyk se staví proti volnému proudu dechu, nabírá ho jako vodu do dlaně, a pak teprve vylévá do světa. Z úplné odevzdanosti se najednou stává akt vůle, je to až jakási zářící proměna, probuzení něčeho příliš plynoucího v plně vědomé: Hle!

V navazující hlásce A s úžasem, plni údivu zříme na toto zřídlo. Jsme mu pomocí hlásky A ve slově hlas otevřeni. Neboť ono A otevírá naše nitro do široka stejně, jako otvíráme ústa při jeho vyslovení.

Protipólem by bylo slovo 'hluk'. Zdroj zvuku v něm má již takovou sílu, že nás tísní a tlačí naše uši mezi dvě dlaně, kterými si je zakrýváme. Samohláska U je naopak tou nejužší v mluvidlech i v srdci. Hluk a hlas představují dva rozdílné zdroje a dvě různé reakce.

Co se stane na konci slova 'hluk'? Útočné 'K' se ohradí proti tomu, co již nehodlá déle snášet.

Na konci slova 'hlas' je velmi silná varovná a vzrušující hláska. Je přirozeně symbolizována představou syčícího a vlnícího se hada. Zřídlo, u něhož tak užasle stojí naše duše v hlásce A je korunováno hadí energií. Co bylo nabráno v hlubinách je dáváno světu v podobě jemné a vzrušující hlásky S. Ve slově "sex" je tato ukryta hned dvakrát. Hlas je svým způsobem erotické, ale jistě obnažující, úlevné a uvolňující slovo.

Stejně jako vtažené H je hláskou úleku, tak syknutí, vtažené S, se váže na bolest. Bolest podobně jako hláska S vede k uvědomění si sebe sama. Odtud také její varovný efekt: "Tady jsem já!" říká 'S', a je-li syčeno směrem k nám, je to, jako by do nás vstupovalo. Stejně jako vtažené S pak velmi snadno může vyvolat představu popálení či říznutí. Proto je hadí syčení tak účinné.

'S' je však také zvuk vzduchu proudícího úzkou štěrbinou, proudění energie nepříliš hmotné povahy, ale velmi silné. Takový je i proud vzduchu vydechovaný z plic skrz hlasivky. Hlasivky jsou tím malým kroužkem, prstenem moci, do nějž se navléká prst dechu, aby se stal něčím víc. Jsou jako kouzelný prsten, který oduševňuje dech. Opět se zde nabízí podobenství se sexuálním aktem, ale na jakési vyšší úrovni. To, co proniká, je prakticky nehmotné a to, co vzniká, je ryze duševní. Hlas obdařený duchem se pak stává slovem, které vysloveno (zrozeno) žije svým vlastním životem, podobně jako fyzické dítě, které vyjde z rodidel své matky.

Hlasivky v hrtanu připomínají malé rty, jejichž vibrací vzniká tón. Retná vibrace hlásky V je přesným obrazem fyzikální podstaty vytváření zvuku v hlasivkách. V druhé polovině slova hlasivky, v hlásce V, jsme již takřka v závěrečné fázi promluvení. Hlas vyšel až na rty, rozvlnil se a vyplynul do světa.

Geniálním vyjádřením toho, co pro nás znamená hlas, je v češtině jeho homonymum. Náš hlas je naše volba, je to naše právo ozvat se a rozhodovat o věcech veřejných, vstoupit svou vůlí do světa - mluvit - volit - dát hlas. Hlasivky tento svůj konkretizovaný ke konfrontaci stvořený charakter mají v onom K na konci. A osobitost, individualitu, vyjasněnost s tím spojenou v samohlásce I. Hluboké, proudící i osobité, takové je pojmenování hlasivkových svalů v hrtanu, jimž vděčíme za možnost pojmenovávat a mluvit vůbec.

Na závěr ještě malé zamyšlení o posledním zmiňovaném daru hlasivek a hrtanu: Ptát se, co bylo dříve, jestli pojmenování, nebo promluvení, je jako ptát se, jestli bylo dříve vejce, nebo slepice. My sice v lepším případě nejprve myslíme, a pak mluvíme, ještě před tím však sama řeč musela vytvořit naše myšlení. Hlasivky již od kolébky stály u zrodu našeho myšlení a tím i u zrodu jasnějšího vědomí o nás samých. Jsou to sice nesmírně malé svaly, ale uhnětly z ničeho něco...

"Orgány řeči (obrázek vlevo) jsou organizovány obdobně jako orgány rozmnožování (obrázek vpravo)." (Stefan Leber, in: Die Geschlechtlichkeit des Menschen (Lidská sexualita), Stuttgart 1989, s.68n)

Časopis Člověk a výchova č.2/2015

Atlas

Řekne-li se slovo atlas, představíme si většinou knihu plnou map, možná obra držícího nebesa a při troše blahé paměti také první krční obratel. Našli bychom několik dalších věcí skrývajících se pod tímto jménem, ale mě zajímá právě onen krční obratel. Představa bájného obra však není zcela od věci, neboť atlas spolu se svým druhým přítelem, čepovcem nese naši hlavu, ta na něj přímo dosedá, a je to vskutku jako nést celá nebesa, nebo alespoň nořit lidské bytí vzhůru do nebes. Po celé řadě tvarových proměn, kterými článek po článku prochází naše páteř, zcela na vrcholu sedí atlas. Do široka roztažen v poněkud odhmotněném oblouku nese lebku v témže gestu, v jakém obr Atlas drží na svých rukou nebeskou sféru. V eurytmii je to jasné gesto pro samohlásku A a proti němu působící tíži T. Začíná-li název prvního krčního obratle 'at' - máme tu v samohlásce A vnitřní sílu, která se střetává s protitlakem T. Kdyby to bylo celé, bylo by to velmi tupé, až frustrující, ale druhá polovina slova si ví s tímto blokem rady. Uvolňující laskavé a láskyplné - las dává vycítit, že je tu sice něco drženo, nikoliv však zadrženo, už vůbec ne zadrhnutu. Hlava se na svých obratlích kýve a otáčí podle své chuti. Ono spojení nebe a země obří živou bytostí není mechanické ani strnulé.

Ve jménu atlas je vedle stability velmi citelné proudění. Způsobuje ho jednak vodní hláska L, ale S mu dává jasnost a brizanci. S je proud, který uniká pod tlakem, není to jen plynutí, je to proud bublinek oxidu uhličitého stoupající z čerstvě otevřené minerálky. I v naší krvi je tento oxid uhličitý, který stoupá vzhůru do hlavy, aby se podílel na zázraku myšlení (Rudolf Steiner, Kosmická chemie, nakl. Fabula). Stoupá zúženým hrdlem a uvolňuje se do volného prostoru pod nebeskou klenbou naší hlavy. Myšlení samo je však mnohem složitější než jenom chemický jev. Účastní se ho kromě krve mimo jiné též nervy a celá centrální nervová soustava, jejímž krunýřem jsou obratle a lebka. A právě na tvaru obratlů a lebky jako by byly demonstrovány formy proudění. Podíváme-li se na fotografie proudu vody vnikajícího do stojaté kapaliny, mohou nám připomínat páteř a hlavu. (Theodor Schwenk, Citlivý chaos, nakl. Fabula 2012)

Atlas je slovo, které v sobě nese tíživost formy, ale umí ji proměnit. Nebýt této proměny, měli bychom tu jenom tíživé 'at', které umí buď vygradovat v útočné: "atak" či "a tak", uzavřít se ve své vlastní obsažnosti: "atom, atman, atribut..." , anebo se uvolnit proměnou sebe sama: "atmosféra, Atilla, Atlas, Atlantida..." Atlas stoupá proti odporu dál ve vírech a lemniskátách podobných jednotlivým obratlům. V lemniskátách jaké opisují křídla kolibříka letícího vzhůru až ke květu orchideje, kde se v největší odlehčenosti dokáže zastavit ve vzduchu a napít se z hluboko uloženého nektária. A celou tu dobu, kdy visí jak na niti, opisuje křídly ve vzduchu cosi, co, kdyby to bylo možné, by z povětří uhnětlo právě onen první krční obratel, stejně odhmotněný, stabilní a vyvýšený.

To jsou možná až příliš básnické obrazy, které ve mně vyvstávají z prožitku jednotlivých hlásek i celku tohoto slova. Atlas víc, než kterýkoli jiný pojem z anatomie člověka, mi připomíná, že i to nejtvrdší v nás, kdysi muselo být měkké a tvárné, že to muselo být nanášeno a vrstveno tajemným tvůrčím proudem tak, aby ve finále bylo schopno nést i schránku něčeho tak těžkého a přitom pohyblivého, jako je naše myšlení. Myšlení, které odjakživa člověka vzpřimuje, působí ve spojení se slovy jako vertikální proud a formuje lidskou postavu. Toto proudění je v lidském organismu přeci přítomno již od prvního okamžiku početí, kdy tenký proud mužského spermatu proniká do ženy a jedna ze spermií též do vajíčka. Ta je potom fyzickým zástupcem celého toho výše vyobrazeného pronikání úzkého proudu tekutiny do klidné kapaliny, a toto proudění pokračuje dál v lůně matky, ale i potom v nitru individuální lidské bytosti v její krvi a v tekutinách tvořících zhruba sedmdesát procent těla. A podobně jako v rostlinách voda stoupá vertikálně a unáší sebou hmotné částečky, z nichž se vrství tělo rostliny, tak i vertikální lidské myšlení sebou nese slova a duchovně v nás stále něco narůstá a vrství se jako naše duchovní tělo. Naše myšlení takříkajíc opravdu i fyzicky stoupá vzhůru až do hlavy, až na hladinu, kterou je naše lebka a zde vyvěrá ne nepodobno opět spirálnému proudu vody který při nárazu na hladinu vytváří například takovéto obrazce (Theodor Schwenk, Citlivý chaos, nakl. Fabula 2012):

V těchto fotografiích z knihy Theodora Schwenka je patrný volný prostor uprostřed víru, který při představě naší hlavy odpovídá zhruba fontanele. Můžeme si představit, že myšlení stoupá vzhůru, ale v samém středu tohoto proudění vzniká prostor pro něco, co může přicházet v opačném směru. Každý umělec zná a může dosvědčit tento zásah z čistého nebe přímo doprostřed hlavy, nazývaný inspirace! Jistě není náhoda, že naše krční páteř drží hlavu vzpřímeně jak hlavu kobry ve varovném postoji.

Pokud jsme spojili lidské myšlení, stejně jako v předchozím článku sexualitu, s hláskou S, můžeme hledat též hlásku, která vyjadřuje ten opačný proud spojený ne tak se sexualitou, jako s duchem. Já osobně zde nalézám hlásku T, ale je na každém umělci svého života, co vyloví, když se ponoří do svých vlastních hlubin.

Časopis Člověk a výchova č.4/2015

Játra

Zní to jako trumpeta: "Ty rád játra, já rád játra, on rád játra...". A tahle křídlovka hraje v podstatě celým naším tělem v nespočtu životních funkcí, kterými játra svým dílem prostupují celek. Není se pak čemu divit, když v té symfonii zní žestě skoro stále a pod každým motivem se line jejich do Á roztahované R: "Rááá...". Pořád se něco děje, budící, energetizující síla jater v nás vrní jako malý elektrický motorek, jaký býval v našem dětském autíčku. Je to bezesporu teplá sluneční energie, co vychází v případě potřeby z jater jak z řeřavých uhlíků, právem je tento orgán pojmenován tak, že ve svém jméně skrývá egyptské sluneční božstvo Ra. Co však ještě více zaujme, že oprati tomuto Ra, je na počátku Já. V samém středu pak spojeno a dokonale uzemněno hláskou T, je toto Já a Ra celým příběhem, ba mýtem. Jak lépe, než touto kombinací hlásek, takřka s geometrickou přesností ilustrovat příběh o Prométheovi přinášejícím lidem stále cosi z božského, slunečného vědomí sebe sama, z hřejivého ohně, který byl kdysi výsadou bohů, privilegiem Slunce. A za což byl tento obří hrdina potrestán tak, že se stal "světovými játry". Osud ne nepodobný dalšímu z nad-hrdinů, který byl rovněž přikován, jen ne ke skále, neboť z doby kamenné jsme se mezi tím posunuli do doby "dřevěné"....

Když jsem psal o brzlíku, měl jsem to trochu jednoduší. V imunitních reakcích našeho těla je velmi čitelně vepsáno cosi z tvorby osobnosti, co lze vidět jako sympatie a antipatie na jiné než jen fyzické pláni. A tak bylo nasnadě vzít tuto funkci brzlíku jako obraz tvořící se osobnosti. Oproti tomu se u jater nabízí, že mají co do činění s naším Jástvím. Já je zde dokonce (na rozdíl od jazyku) v celé své kráse i s dlouhým á. Ovšem činnost jater je fyziologicky tak mnohočetná, počínaje detoxikací, přes tvorbu látek, zejména bílkovin, úschovnu chemické energie, dokonce krvetvorbu, endokrinní a imunitní působení, přeměnu tuku a cukrů, trávení (tvorba žluče) atd., že nejde tak, jako u brzlíku, vyjmout jednu fyziologickou funkci a učinit z ní dokonale padnoucí obraz pro působení Já, nebo na já v našem těle.

Nicméně věrni slovotvorbě nemůžeme pominout to, co se nabízí jako první, hledíme-li na slovo - játra. Je to souvislost Já a trávení. Lze dokonce předpokládat, že původně označení jater znělo: játrav. Z tohoto játrav pak zcela logicky s vývojem řeči muselo odpadnout neznělé v na konci. Látková výměna, přeměna, metamorfóza má v játrech svého vrcholného činitele, který se mimochodem opravdu činí! Veškeré předchozí trávení v ústech, žaludku a střevech je jen přípravou materie, která je v játrech přeměňována a oživována. Z látek se zde stávají bílkoviny, dostávají jinak geometrický a jinak se řetězící řád, řekněme řád života. Látky vstupující metabolismem do jater jsou zde pozvedány a organizovány. Pozvedány a organizovány k čemu? K bezbřehému zobrazování tvůrčího ducha? Dovolím si tvrdit, že jsou pozvedány a tvořeny k obrazu Já, v základních typech, pra-jednotkách struktury lidského těla, z nichž je budován nikoliv náhodný výron tvořivosti ducha ve světě, ale "obraz boží". Začněme úplně od začátku.

Ideje jako 1+2=3 jsou úplně nezávislé na vnějším světě. Prostě existují a my se k nim zvenku svým poznáním můžeme jen blížit. Anebo se od nich oddalovat. Z takového světa přichází též idea Já. My ji svým životem čistíme, nebo zanášíme a máme v tomto ohledu dokonce zcela volnou ruku, úplnou svobodu. Já je pořád stejné. Je to idea, kterou v podstatě sdílíme, a spojuje nás, kteří jsme si vědomi onoho: "Já jsem!". Tedy všechny živé bytosti. Vše, co se od tohoto Já liší, je nános vnějších i vnitřních okolností, osobnost, která ale zároveň představuje projevení Já ve světě. Je

uměleckým zpracováním této čisté ideji a jako takové si zaslouží pozornost. Vlastní osobnost člověka je vrcholným uměleckým dílem. Díky tomuto umění můžeme pozorovat ideu Jáství vně sebe sama, tím lépe, čím jasněji je naším životem vyjadřována. (Jen tak na okraj zde lze poznamenat, že dnes je obzvlášť patrná také snaha o odjádření, k čemuž jsou vyvinuty "společenské"nástroje stejně účinné, jako pro odjadřování jablka.) Játra, největší vnitřní orgán, slouží k budování člověka, zpracovávají materiál a staví do světa, na toto vesmírné pódium ozářené Sluncem, herce, který hraje sám sebe.

J jako první hláska ve slově játra je vlastně přeměněnou samohláskou I (Jod). Uvažme, že J vzniká tam, kde spojíme I s jinou samohláskou, zní uprostřed mezi: iá, iú, ié, ió. A protože samohlásky se až na výjimky ve slovech nepojí, je i nahrazováno souhláskou J. Za slovem Játra, tak můžeme vidět iátra, a také slovo já, jako iá. Podobně v angličtině označení pro já: I, čteno aj (ai), představuje samohlásky a a i. Jáství (božství) bylo v dávné době označováno všemi samohláskami. Postupně z toho ubylo U, zároveň se schopností rodového uvědomění (upamatování se a komunikace s předky) a E se ztracenou jasnozřivostí (schopnost stát tváří v tvář jiné, než smyslové realitě). Zbylo IAO jako symbol naší trojčlenné bytosti. Můžeme se jen domýšlet, co ztrácíme se samohláskou O, když nám dnes pro označení jáství zbylo jen I a A, nebo dokonce v německém jazyce pouze I. V jiných jazycích to jsou zase jiné samohlásky, a jiný úhel pohledu na já. Ke zjednodušení zájmena já muselo dojít zákonitě s tím, jak se vyvíjí verbální komunikace a myšlení. Všechna zájmena jsou jednoslabičná, neboť je to praktické. Označovat já všemi pěti samohláskami, je možné pouze v obřadné, nikoliv hovorové mluvě. Snad na úsvitu lidství byla řeč zcela obřadná nová a okouzlující. Dnes je praktická technická a stále zkratkovitější. Díky tomu však také konkrétnější, stejně jako naše myšlení, a materialistická věda.

Převaha samohlásky A ve slově játra ukazuje na otevřenost vnitřnímu prožívání. Trávení vůbec je silně prostoupeno prožíváním, mluvíme přeci o zažívání jak na emoční, tak na fyziologické úrovni. Žaludek se svírá vlivem stresu a podráždění, neurózy vyvolávají žaludeční vředy, střeva se zužují a rozšiřují podle tlaků, které na sebe sami vyvíjíme (Kronova choroba...), lítost nám brání jíst atd. Význam jater pro emoční metabolismus je tedy nasnadě, ačkoliv je jejich činnost mimovolní.

Souhlásky T a R zase evokují těžkou aktivitu, práci, kterou pro náš organizmus játra vykonávají. Souhlásky obecně uchopují cosi z vnějšího světa. Játra bývají též označována za chemickou továrnu, což vystihuje tíživé T a vířivé R zcela přesně. (Pracuji v továrně, a tak mohu z osobní zkušenosti potvrdit převahu onoho Trrr ve výrobních procesech i v lidech zatížených tímto prostředím.) V každé z těchto dvou hlásek, je zároveň uložen základ pro jeden z extrémů, který játrům hrozí, a to je buď tvrdnutí T, nebo naopak nekontrolované bujení R. Stejné nebezpečí hrozí i našemu emočnímu metabolismu, lépe řečeno právě emočním metabolismem může být toto nebezpečí zesíleno. Ale též zažehnáno.

Dnes si člověk musí vytvořit také svá vlastní DUCHOVNÍ JÁTRA na trávení negativních, toxických emocí. Ne že bychom jimi byli více než kdykoliv jindy obklopování v "přímé" životní zkušenosti, ale mediální kultura ještě není vybavena takovými regulačními orgány a mechanismy, které mi postrádat nemůžeme. Bohudík máme sebezáchovný pud. Zatímco media mají pud pro své vlastní přežití, nikoliv přežití svých konzumentů. Naše emoční trávení musí být stejně výkonné jako to fyzické. Kdo neoddělí, nestráví a nevyužije negativní emoce pro svůj růst, nechá je vlastně působit proti tomuto růstu. Dříve nebo později se pak jeho já zhroutí nebo ztvrdne. Z pohledu Jáství vlastně

trávit emoci znamená vzít si něco osobně, přijmout zodpovědnost. Čím více jsme si vědomi čisté ideji Já a toho, jak nás pojí se vším bytostným, tím lépe budeme schopni detoxikovat své emoce. Není to totiž odmítavost vůči vnějšímu světu, která zabraňuje infekci, přicházející tak jako tak zevnitř, ale vzpřímený postoj uprostřed světa, ať již je tento svět jedovatý, nebo ne.

Časopis Člověk a výchova č.1/2016

Ruka

V tomto článku se pokusím z několika úhlů zobrazit ruce jako výjimečný orgán hodný našeho zájmu. Vyniknul-li člověk nad ostatní druhy především svou řečí, vzpřímeností a schopností vyrábět a používat nástroje, můžeme v tom vidět několik příběhů, z nich ale příběh rukou nejvíce vystihuje to, co se skutečně stalo a o jaké osvobození, o jaké "vyjmutí" se zde jedná. Když byla Rudolfu Steinerovi položena otázka, který orgán považuje za nejdůležitější pro člověka, čekal nejspíše tazatel, že to bude srdce nebo mozek. To jsou obvyklé atributy pro rozum a cit. Kdyby se Steiner přiklonil k jednomu z těchto orgánů, dal by najevo, jestli si více váží citu nebo rozumu. On však odpověděl: ruce. Tím nasměroval náš pohled k tomu, abychom vedle cítění a myšlení rozvíjeli především svou lidskou svobodu (s důrazem na aktivitu), která má v rukou a v jejich evolučním vymanění se z pout země, svůj orgán nad orgány.

To, co cítíme a myslíme, je jako podhoubí k tomu, co vykonáme. A samozřejmě, že naše práce může spočívat plně v myšlení, ba i v cítění a nemusí být zas až tak viditelná..... Dobrým příkladem tohoto rozporu vedoucího až k pochybnostem o smysluplnosti života je Gilgameš. Pocházel z města Uruk. To by se nám mělo líbit už proto, že zde máme naše téma - ruku - přímo v pojmenování města, ve kterém to vše, co bylo zaznamenáno do hliněných tabulek, začalo. Gilgameš hledá a nalézá nesmrtelnost v tvůrčím činu. Ze svého putování za nesmrtelností se vrací do Uruku tak, jak vyšel. Povrchní čtenář může být zklamán, ale změna nastala uvnitř! Hrdinské činy a práce dělají z života smrtelné schrány život nesmrtelného, stále se rozvíjejícího odkazu, jména, na němž člověk spolupracuje s bohy i s dalšími lidmi. A přestože i Zem jednou podlehne kompletní zkáze, aktivní myšlení proniklo už dnes hluboko do duchovního světa a zbystřilo duchovní i smyslové oko. Imaginace, inspirace a intuice v sobě již nyní nesou nesmazatelné stopy toho, čeho člověk ve svém kulturním vývoji dosáhl. A to je to podstatné. Gilgamešova nesmrtelnost nestojí na tak vrtkavých základech, jako je obrovská hradba kolem Uruku či hliněné tabulky, na nichž je napsán jeho příběh. Jako člověk má nesmrtelné jméno, ale k tomu ještě moc pojmenovávat věci, jevy a bytosti ve svém okolí. V tomto ohledu mu je jeho přání být Bohem předem splněno, neboť pokračuje v tom, co Bůh stvořil, přikládá svou ruku k dílu, které je věčné nikoli na straně hmoty podléhající neustálé proměně, ale na straně ducha uchopujícího hmotu do svých rukou tak, jako by ji pojmul do sebe - pojmenoval. V Gilgamešově době byla idea hrdinství, jejíž pochopení si právě on tak těžce vydobyl, tím, čím je nám dnes lidství samotné.

Pojďme ale z Mezopotámie ještě trochu více na jih, až tam, kde se lidé oblékají do černé kůže. Jedna věc je při povšechném pohledu nepřehlédnutelná. Tito černoši mají bílé dlaně. A nadto, jak se jim bíle lesknou zuby v ústech! Je zvláštní spojení mezi ústy a rukama v tom, jak hovoří a jak vyzařují světlo do světa. Z toho lze vidět, jak je řeč vyzařováním či reflexí a řečové orgány jsou reflektory. Proto bychom jimi neměli lhát - a rukama se lže ještě obtížněji než ústy. Fantazírování je přirozené, ale účelná sobecky motivovaná lež, ta už něco dělá s vnitřním světlem! Obrací ho, nejenže ho zhasne, ale pohlcuje světlo do sebe. Je to pravý opak programu, který máme již od Adama, a který jsme si s sebou přinesli i na tento svět. Našim úkolem je pojmenovávat věci, jevy a bytosti, ozařovat je našim vnitřním světlem, které držíme jak lucernu nad hlavou. Pokud lžeme, je to jako když tuto lucernu schováme za záda a do světa pak vrháme svůj stín. Našim úkolem je osvětlovat svět, a pokud budeme dělat pravý opak, lhát, zatemňovat, libovat si v tmářství, které přináší zisk tomu, kdo něco ví, na úkor těch, kteří nevědí, potom svět nejspíše zhasne.

Tento dvojí potenciál, toto ostří, na němž balancujeme, tato hrana zodpovědnosti ležící v našich rukou je patrná v hlásce K v druhé polovině slova ruka. Předchází mu zúžení U, ještě více vybrušující, vyostřující závěr slova, které se nakonec otevře jak náruč, jak prsty v dlani hláskou A. UK- je sevřené, třímající, bojující, -UKA- je vyzývavé a odkrývající.

První hláska R je velmi aktivní a pracovitá, odkazující na funkci horních končetin. Podobně jako hláska N ve slově nohy odpovídá zase jejich úloze v evoluci. Nohy se vzdaly své uchopovací funkce a postavily člověka do jakési opozice vůči zemi, svým způsobem do jakéhosi odmítavého postoje, tím spíše, že dnes mezi chodidlem a zemí je ještě oddělující podrážka. Hláska H jen umocní toto napřímení, tento vzestup, toto volné vydechnutí do prostoru: NO-HA. Ruka je tedy něco jiného a odráží to i dávné pojmenování těchto orgánů.

Za povšimnutí ještě stojí, jak často se v pojmenování kloubů jako: loket, kotník, kyčel, koleno vyskytuje hláska K. Tvrdost této hlásky i těchto kloubů vystupuje na povrch s velikou zřejmostí, je až makavá. Naše mateřština to krásně zrcadlí.

Lidská paže se skládá z 32 kostí: 27 kostí v ruce, kost pažní, vřetení a loketní je 30 a zbývají kost klíční a lopatka, 32. Vzhledem k tomu, že i plně vyvinutý chrup má 32 zubů, máme dva hlavní řečové orgány opřené vždy o 32 kostí. Jen velmi těžko v tom mohu vidět náhodu, zvláště když se jedná o toto číslo, které člověk nejenom s oblibou používá v kartách, v počtu šachových figur, české pexeso má 32 dvojic, česká abeceda (bez cizích q, w, x) 32 hlásek atd., ale v prastarých učeních slýcháme o 32 cestách moudrosti (kabala) a především je 32 krystalografických oddělení. Na základě kombinace prvků symetrie lze odvodit rovných 32 oddělení souměrnosti, které vyjadřují symetrii všech přírodních krystalů. Právě tyto souvislosti ve spojitosti s našimi hlavními orgány řeči, mě již dlouho upevňují v přesvědčení, že také hláskových archetypů tvořících ideální abecedu je určitý omezený počet. A jímá mě tušení, že bez ohledu na pestrost různých jazyků a forem vyslovení, to bude zase jen 32 základních typů, jádrových hlásek, které mají nezaměnitelný a nesložený charakter. A těchto 32 archetypů zajisté vyjadřuje v podstatě totéž z vesmírné geometrie, jako 32 krystalografických oddělení v přírodním světě minerálů.

Budu-li pokračovat v přirovnávání, což není jen planá hra či básnická metafora, ale podstata synkritického myšlení, které - kdybychom rozvíjeli odkaz J.A. Komenského - by již dnes stálo u základů nové vědy, tak přijdu dále až k podobnosti v trojím uspořádání hlásek, zubů a kostí v paži. Tak jako máme ražené, foukané a vířivé hlásky, dělíme též zuby podle vnějšího tvaru na stoličky, řezáky a špičáky. Tutéž rozdílnost můžeme ovšem pozorovat i v kostech dlaně (ražené), dlouhých kostech v paži (foukané) a v článcích prstů (vířivé). Tytéž principy, které formují lidskou řeč, tvoří i lidskou kostru!

To evokuje začátek Janova evangelia: "Na počátku bylo slovo...." Ale i člověk zcela materialistického ražení, by měl zbystřit, pozoruje-li opakování určitých vzorců v projeveném světě. To, co se zde opakuje, je přeci "typus". Opakované se stává ideou, kterou materialista uchopuje zvenčí, to je jediný rozdíl mezi ním a nábožensky prožívajícím člověkem. Trojí princip formování se tím ale nemění.

Časopis Člověk a výchova č.2/2016

LEDVINA

Název ledvina příznačně začíná vodní hláskou, jejíž nejčastější a terapeuticky hojně využívané eurytmické zobrazení dokonce vykresluje tvar obou ledvin. Tentýž obrys často vídáme na kamenných, keramických či dřevěných žlabech určených k oživení vody pomocí proudění v pulsujících lemniskátách, (například před hlavním vchodem do budovy Semilského Waldorfského lycea.) Přidáme-li k tomu další hlásky E a D, je zde náhle důraz na strukturu a dotek, máme led. Ne snad, že bychom v ledvinách měli malou ledničku, ale i zde dochází k určité "krystalizaci". Lépe řečeno k obohacení vody krystaly chloridu sodného vylučovaného močí. A tíživost hlásky D je přesně tím zlomem ve slově led-vina, na kterém se potkává naše vědomí s nevědomými vylučovacími procesy. 'D' ze všech hlásek nejlépe vystihuje ten lehký tlak v močovém měchýři, který vede k rozhodnutí vyprázdnit se: V....! Máme-li 'L' jako hlásku vystihující podstatu vody, pak 'V' přináší volnost a uvolnění, které patří spíše vzdušnému živlu, ale smí být spojeno s přesýpáním písku stejně, jako v tomto případě s úlevným vyprouděním moči, finální, tělem odmítané moči: VIN. Toto VIN, by stejně dobře mohlo být i VEN, což by byl jen vygradovaný odmítavý postoj organismu k této tekutině, zatímco v tvaru 'vin' převažuje dojem z proudění ukončeného lehce odmítavým gestem hlásky 'N' na konci. Popisuji to zde protože, jak se domnívám, jazyk jako živý organizmus se formuje nejen podle duchovních, ale také podle psychologických zákonitostí, a tak ta část pojmu, kterou si je možné uvědomovat v běžném lidském prožívání, má velmi podstatný vliv na pojmenování.

K malé odbočce mě nyní přivádí to, co člověka zaujme na první pohled ve slově ledvina, a to je jeho druhá polovina tvořící slovo vina. Tou odbočkou, a hned uvidíte, proč jsem se na ni vydal, je modlitba "Otčenáš". Ta je zvláštní tím, jak pojmy a obrazy této modlitby směřují odshora dolů, od nejvyššího (Otče náš), po nejnižší (zbav nás od zlého). Tato modlitba se tak při bližší prohlídce nabízí jako samotným Kristem sestavený žebříček hodnot. Ale má ještě další podivuhodnou plnost. Tento směr odshora dolů jako by popisoval vzpřímené lidské tělo. Otec představuje hlavu, pod pojmem nebesa si představme prostor nad horizontálou vedenou klíčními kostmi a hlava je na nebesích, vysoko nad touto horizontálou. Ve jménu máme kompletní řečový organismus, království je srdce a celý hrudní koš. Vůle je zastoupena horními pažemi, které díky své pohyblivosti zasahují do nebes i níže (buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi). Trávicí soustava je obsažena v části: "chléb náš vezdejší dej nám dnes..." A nyní jsme konečně u vylučovací soustavy: "...a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům..." Obzvlášť patrně zde vyniká i náš podíl na práci vylučovací soustavy. A neodpouštění vede v duševním metabolismu k podobným problémům, k jakým by vedlo nevypouštění ve fyzickém těle. Neschopnost odpouštět v podstatě bolí a vede k neschopnosti soustředit se na cokoliv jiného, nemluvě o hromadící se jedovatosti. Dále pak dolní končetiny kráčí ve větě: "...neuveď nás v pokušení..." A na závěr je obzvlášť tajemné: "...ale zbav nás od zlého," které může souviset s tím, jak ploskami z našeho organismu odcházejí těžké toxické látky vyvolávající charakteristickou vůni chodidel.

V modlitbě "Otčenáš" je zvláštním způsobem přítomno celé tělo, ale není to ledajaké tělo. V "Otčenáši" je přítomen Kristus od hlavy až po paty a vyslovováním této modlitby ho zpřítomňujeme.... To je také důvod, proč musí zaznít na každé mši. Vše ostatní v tomto obřadu může být dokonce i neplatné, jak víme obzvláště my v Čechách z učení mučedníka, kterého jsme světu přinesli, a který právě za tuto a jiné pravdy zemřel! Dnes již (zhruba od poloviny minulého století) intimní setkání s Kristem získává na vrch a stává se větší silou než církev. Neboť každý, kdo o to usiluje, může se s ním setkat bez jakékoliv zprostředkující organizace. (o tom více: Ideas for new Europe, R.Steiner, GA194 a GA196.)

Tolik tedy k té těžce převažující polovině slova led - vina ve spojení s celou vylučovací soustavou. Zatímco v článku o játrech jsem uvedl tento orgán do spojitosti s hrdým a vzpřímeným jástvím, takže to, co játrům prospívá, je vzpřímený postoj, u ledvin máme z určitého pohledu protipól. Z předchozího může být zřejmé, jak ledviny souvisí s pokorou a schopností odpouštět. A to, co je pro ně příznivé, je naopak jakési shrbení, ne tedy neustále, ale čistě terapeuticky jim prospívá, můžeme-li vsedě s nataženými nohami a chodidly do fajfky přiblížit hlavu co nejblíže kolenům. Fyzické stárnutí člověka také souvisí s tím, že je stále méně schopen takového protažení. Pro konzervativní nepřizpůsobivé starší lidi se v českém jazyce vžil pojem zkostnatělost. A co jiného, než dobrá funkce ledvin, má vliv na stav našich kloubů a kostí? Lidé se s rostoucím věkem stávají často nabručenými, připadají si důležití a soudí své okolí z pozice hromadících se životních zkušeností, což je logické. Stejně logické je ovšem to, že je bolí kosti, zejména klouby a tělo jaksi tuhne. Věřím, že právě schopnost odpouštět a neodsuzovat přispívá k tomu, že kyselina močová odchází tak, jak má, nezůstává tam, kde nechceme, a že tedy ledviny, nejsou-li jinak poškozeny, pracují správně.

Ale pohleďme, když už jsme tímto způsobem zaměřili pozornost, na to, jak ledviny leží v dutině břišní. Jsou trochu zakulacené, trošičku přihrbené a vypadají docela, jako by na sobě něco těžkého nesly, pod čím se hrbí. Připomínají obra Kryštofa opřeného o svou poutnickou hůl uprostřed řeky, na jehož zádech sedí malý Ježíšek. Ale co v našem břiše je tímto Ježíškem sedícím na ledvinách? Jen se podívejme a zjistíme, že tam jsou maličké, ale velmi významné nadledvinky. Hormony, které produkují, mají zásadní vliv na člověka činného ve světě. Člověk totiž potřebuje mít pocit, že zde s něčím bojuje, usiluje o přežití, aby nadledvinky produkovaly svůj hormon, jeden za tří, které dávají člověku až fyzicky zažít pocit smysluplnosti života. Máme-li dnes ovšem celý průmysl zaměřený na to, aby tato produkce nadledvinek byla vyvolána bez náležité aktivity, nejen že je to nezdravé, ale tlumí to nutkavou potřebu angažovat se ve skutečných životních výzvách. Člověk, který chce být součástí občansky i lidsky angažované společnosti, s tím v podstatě nemůže dělat nic jiného, než sám za sebe nést všechno to, co má na tomto světě nést. Tak, jako obr Kryštof, a tak jako naše v proudu do široka rozkročené ledviny.

Časopis Člověk a výchova č.3/2016

Mozek

Tak jako dvojhláska 'óm' vyjadřuje božskou všeobsáhlost prostupující do prostoru světa uvnitř, tak dvojhláska 'mo' na začátku slova mozek vyjadřuje pravý opak. Tedy božskou všeobsáhlost vystupující zevnitř ven. 'Óm' polyká svůj obsah, 'mo' vypouští z úst bublinu, nebo kroužek dýmu jako stařeček pukající na zápraží ze své fajfky. Mo-zek, z měkkého 'mo', do tvrdého 'zek'. Z nitra ven a hned dosti ostře. Z - E - K, pronikavost - soustředěnost - vyostřenost myšlení zní v tomto slově schovaném pod tvrdou skořápkou jak v lebce.

Mozek je z osmdesáti procent tvořen vodou. Jako medúza plná vody vznáší se v éteru a žahavými chapadélky nervů prostupuje tělo. Položme si otázku, jakou roli v duševním metabolismu hraje tato medúza? Předpokládám - li, že tytéž síly přítomné v prožívání hlásek tvoří i naše tělo životních sil, pak mohu důvěřovat řeči a hledat roli mozku přímo v jeho pojmenování.

Uprostřed tohoto slova je mimořádně rozechvělá hláska Z. Tak jako uprostřed slova žaludek zeje - U, jako hluboká propast, do níž vše padá, uprostřed mozku máme vibrující napětí mezi jeho měkkou a tvrdou polovinou, mezi nejasností a zřejmostí, mazlením a ostřím, obsáhlostí a úsečností. Ve slově mozek je stále ještě cítit chuť nakousnutého jablka poznání. Zviditelnění, poznání, jasné vystoupení před vědomí, ba pojmenování, takový je duševně metabolický proces symbolizovaný zevně mozkem. Tento prastarý orgán dobře plní svou roli a Z uprostřed stojí jako anděl s plamenným mečem na prahu ráje, na prahu našeho rozhodnutí stát vně a zase uvnitř, vně a zase tam, atd. Pokud se v našem duševním metabolismu nedostaneme až k pojmenování toho, co cítíme, nedostali jsme se takřka nikam. Jistěže se zase stáhneme, šnek zastrčí své růžky do ulity, ale vše, co víme, víme díky tomu, že jsme vystoupili ven a pohlédli na to, a vše, co jsme, jsme díky tomu, že jsme v tom.

Fyzickým obrazem této dvojnosti, této schopnosti vstupu a výstupu, je rozdělení hemisfér na levou a pravou, někdy též označované za mlčící a hovořící. Poznání vnitřního a vnějšího je závislé na vědomí sebe sama. Sebeuvědomování je evoluční novinka stejně jako obrovská přeměna koncového mozku v hluboce zvrásněné, oddělené a zvětšené hemisféry. Mám pocit, že jsme v tomto vývojovém procesu teprve na začátku cesty. Sebenazírání by se mělo stát něčím, co má svůj konkrétní senzorický orgán. (Pokud ho již nemá.) Prozatím se ocitáme ve svém vlastním stínu, máme však plnou svobodu právě v hledání sebe sama, a to dokonce svobodu nedotknutelnou.

Uvědomme si, v jaké záři se ocitá naše vědomí v šedé kůře mozkové, jakému množství informací je vystaveno, zde jsme uprostřed světa, který na nás doléhá ze všech receptorů. Jak křehké je naše postavení, a jak snadno můžeme být smeteni s povrchu vlastního myšlení. Tak jako naše chůze pro stabilitu potřebuje dvě nohy, tak také naše myšlení vyžaduje dvě hemisféry. (A hemisféry opravdu nejsou než dvě chodidla pro mysl stojící nepopsatelně víš.) Svět totiž do naší mysli nevstupuje zvenčí, jak by se mohlo zdát, ale zevnitř! Považte ten paradox. Svět do nás vstupuje oklikou přes naše mlčení, aby vysloven teprve stál vně mimo nás, a nebýt tohoto vyslovení, snad by ani nebyl hmatatelný. Vždyť my už si ani dost dobře nedovedeme představit, co to žije ve zvířatech, žijících přeci zcela na vnitřní straně stvořené skutečnosti, tak jsme si zvykli na svou pozici tvůrce, která přesto hluboce přesahuje naše vědomí. Náš pes, kočka, nebo králík jsou neustálým plynutím zákonitého, zatímco náš mozek neustále zpracovává složitější a složitější rozhodovací procesy, za nimiž vždy stojí otázka čekající na naši odpověď. A tu nedává mozek, za každou doposud nezautomatizovanou odpovědí logicky musí stát tvůrčí já, protože odpověď je proces rozhodovací, nikoliv kombinační, jak by se mohlo zdát. Odpovídáme, jsme zodpovědní za své bytí, neseme odpovědnost, jako schopnost řeči, jako dar svobody.

Ve slově mozek mi zní moře. Připomíná mi to příliv a odliv, ve kterém je zaplavován a zase odplavován mozkomíšním mokem při nádechu a výdechu. Tak jako moře omývá v zemi něco hlubokého, tak i mozek je stále čištěn, kolébán a chlazen. Neboť zajisté skrývá ve svých hlubinách poklad.

Časopis Člověk a výchova č.3/2017