/Tvořeny kořeny jsou bytosti, do země zakleslé nebe. V těch kořenech jdou z výsosti jak proudy mořemi, třou o sebe. Srůstají a stoupají až dech tají se, jak vlají nad zemí pak proměněné ve ve větru les. V kořenech bytosti jdou z nichž prsty jen vyčnívají tam, kde se natáhnou ve ve větru les, a zbytek zem tají./ J.Š.

Hlásky jsou hluboké archetypy, které provází lidstvo od nepaměti a prostupují z oblastí těch nejjemnějších fyzických pohybů (řečových orgánů) až do myšlenkového světa. Jejich dávný původ v evoluci tělesného člověka je nepochybně v citech a citových projevech, ale postupně, s vyvíjející se kulturou se stávají víc a víc abstraktním materiálem, stavebním materiálem slov. Pohleďme jen, jak se v poslední době vyvíjí písmo od vznešené pečlivé zdobnosti k hrubě praktické minimalizaci a nakonec až k úplnému zániku psané podoby s přechodem na elektronickou komunikaci, kde jsou pohyby spojené s psaním zjednodušené na mačkání kláves. Můžeme si představit, že podobným procesem prochází i mluvená řeč. Od důrazu na citoslovce, od prožitého použití hlásek jako duševního výrazu, k logickým konstrukcím, které s rozvojem písma zatlačovaly do pozadí to, jak mluvíme, ve srovnání s tím, co přesně říkáme. Až k římskému právu a jeho formulacím s nulovým vlivem mluveného slova na obsah sdělení. Pokud se bavíme o hláskách, oprašujeme tedy věci zapomenuté. Mluvit o archetypální podobě hlásek není nic nového. Je to jen rozpomínání se. Jako ztrácíme spojení s přírodou a nová "víra v techniku" činí více technickým i náš pohled na přírodu, hledíme i na hlásky jako na čistě technickou věc potřebnou pro zvládnutí řeči. Hlásky ve spojení i samy ovšem představují obdobu přírodních světů, krajiny a neviditelných bytostí, které jimi pronikají a sídlí v nich. Jsou rostlinné a živočišné, mají svou živlovou podstatu a zrcadlí vesmír. V zájmu o hlásky jdeme proti proudu času a nakonec zjistíme, že tu byly dříve než lidstvo. Jejich vyslovená podoba je jen špičkou ledovce žité podstaty hlásky. Bude těžké opustit ustálené dogma, že hláska je jen řečotvorný prvek. Rozšířím ještě poněkud magický kruh paralel: Z nějakého důvodu byl v minulosti vytvořen pohled na lidské tělo jako na nástroj. Ale tělo není nástroj, stejně jako hlásky nejsou jen materiál pro slova. Lidské tělo je geniální, je to generátor duševních prožitků a zároveň také transformátor duše v ducha a naopak ducha v hmotu. A právě schopnost těla realizovat duchem inspirované projekty může vést k jeho degradaci na nástroj. Tomu tak ovšem není, dnes již není doba otroctví, ani otroctví těla vůči duchu. Duše nalézá vyžití v pohybu. Tělo je tak prostoupeno duší, že v mnoha ohledech je oduševnělejší, než duch postižený intelektem. Ten se naopak může učit od těla o duši skrze jemu vlastní řeč, což jsou spontánní gesta, bolest, pocity , ale i nemoci. Tělo, příroda, hlásky byly technickým vývojem odsunuty do takového spektra našeho vnímání, že již nejsme schopni prožít jejich podstatu, nebo k tomu alespoň potřebujeme vyvinout obrovské úsilí. Za svou existenci v těle jistě zodpovídáme mnohem vyšším autoritám, než jsou naši rodiče, potažmo zaměstnavatel, politický vůdce, soudce, učitel atd. A také jsme nedostali své tělo jen pro sebe. Naše bytí je spojeno s bytím dalších i neviditelných bytostí, za něž často neseme stejnou zodpovědnost, jako za své děti. Odmítáme-li část sebe, je to spojené s odmítnutím těchto spojitostí, těchto životů uskutečňujících se skrze naši vůli integrovat každou část své bytosti a svého osudu. Neseme zodpovědnost za vesmír a v tomto ohledu se dá říci, že je spíše naše persona iluzí, než naše tělo, v němž dochází k zásadním setkáním a proměnám světů na osudových křižovatkách našeho života, který není nikdy jenom můj nebo tvůj, vždy patří všemu, co se na něm podílí. Jáství je stav vědomí, nikoliv osobnost. Svět je reálný a bytostný, zatímco jeho osobnostní pojetí je iluzivní. Chceme-li se nyní v tomto kruhu širokých souvislostí dotknout úplného počátku, vynoření první hlásky, musíme logicky ze samé podstaty věci být schopní vyvinout nejprve představu úplně tichého nic, které předchází. Samozřejmě, že nepostupujeme chronologicky, ale přesně naopak, neboť z tohoto nynějšího světa zvuků se vracíme k tichu a prázdnu. To se však stane oním pověstným dnem, od něhož se odrazíme, aniž bychom při tom někde cítili půdu pod nohami. Jednoduše z proudu času zpět se najednou stane proud vpřed. Tiché nic se promění v tichý pohyb.... Prožitek tohoto pohybu je velmi silný, neboť to je první pohyb, je plně vědomý, spontánní, ale zcela nenáhodný. Pohyb v prázdnu, tichý tanec nikoho s nikým. Ale pohyb prožitý jako významný je již na cestě stát se znamením. A znamení se víc a víc blíží tomu, co dnes známe jako hmotu, jako rostliny, nerost, zvíře.... To jsme však již velmi daleko od počátku stvoření. Pohyb prožívající sám sebe nejprve vytváří určité typy dynamiky, které dnes skrze pohyby řečotvorných orgánů vnímáme jako hlásky. Pohyb hledající sám sebe je zároveň pohybem, který sám sebe vyslovuje. Již od počátku je tento tichý tanec spojen s Jástvím. Nemůže být jinak, než že se jedná o tanec Jáství uvědomujícího si sebe sama skrze toto formování a svou přítomnost v něm. Takto vzniká základní pojem vnitřního a vnějšího. Pohyb hledající a vyslovující sám sebe je hláskou. Je vydechnutím Jáství do prostoru. Dovolím si říci, že lidství je pozdější fenomén, než toto. Hlásky tu byly dříve než člověk. Logos tu byl dříve, než člověk. Člověk byl nejprve vyjádřen, a pak teprve formován. Praktickým důsledkem vědomí toho, že člověk nejenom tvoří, ale také je tvořen (nejenom mluví, ale také je vyslovován...) je například to, že při vší pokoře z toho vyplývající nasloucháme sami sobě. A víme, že to je základ pro to, abychom uměli naslouchat i druhým. Připustíme-li, že podstatou našeho myšlení je tichý tanec, který oblékáme do slov, získáme již v tomto vědomí jasnou metodu, jak být v kontaktu se svým cítěním dříve, než se projeví a vysloví způsobem, který obsahuje méně nás samých, jakými bychom chtěli být a více vnějších formativních vlivů například z našich předchozích špatných zkušeností. Jsme u jádra tvoření z nitra a jeho protipólu, tvoření z vnějších okolností, které se mění a je na to potřeba reagovat zevnitř, pokud chceme být opravdoví. Pokud chceme být autentičtí, nezbývá nám, než se vyslovovat vstříc světu. Velkou pomůckou v tomto je právě navázání kontaktu s neustále reagujícím, gestikulujícím, tančícím či zaseknutým nitrem. Jeho řeč je pohybovým uměním, je to před verbální, pravěká komunikace ve svých základních typech a znacích nás vracející až ke vzniku vesmíru. Tyto pohybové znaky jsou stejným obrazem hlásek jako jejich vyslovování. Jedná se o obrazy nejzákladnějších tvůrčích pohnutek. V kontaktu s nimi (přinejmenším se samohláskami) získáváme zvláštní jistotu sebe sama. Je to cenné a prakticky použitelné jako stupňování vnitřních kompetencí pro život.... Jsme si vědomi toho, že tak jako podléhá zkáze naše fyzické tělo, podléhají neustálé proměně (potažmo zmaru) i veškeré obrazy slov, ať už psané, nebo mluvené pomocí hlásek. Slyšené slovo je smyslový dojem, který upadne v zapomnění. Psané slovo je smyslový dojem, který upadne v zapomnění. Ale myšlené slovo je niterný pohyb v kódech, v hláskách a slovech, které s geometrickou přesností protínají matrici smyslového světa, k čemuž jsme vedeni již od prvního okamžiku po narození svými rodiči, a toto myšlené slovo, tento niterný pohyb jako tresť ztvořeného neodčinitelně rozechvívá éterný svět jako základ pro naši další existenci, což je útěchou a hrozbou zároveň. Především je to však výzva k hlubšímu reflektování života. Slovo hláska samo o sobě odráží původní čistý stav člověka, kdy získával vztah s věcmi a jevy života tím, že je pojmenovával. Vstříc světu vydechoval (H) lásku a úžas. Dnes jsme ve svých myslích tak zaplavováni slovy malého významu, že je třeba velkého soustředění a velkého ztišení pro znovunavázání kontaktu s řečištěm proudícího poznání neseného chvějivým tokem a dotekem hlásek.

Antroposofické rozhledy 1 - 2017