Mozek
Tak jako dvojhláska 'óm' vyjadřuje božskou všeobsáhlost prostupující do prostoru světa uvnitř, tak dvojhláska 'mo' na začátku slova mozek vyjadřuje pravý opak. Tedy božskou všeobsáhlost vystupující zevnitř ven. 'Óm' polyká svůj obsah, 'mo' vypouští z úst bublinu, nebo kroužek dýmu jako stařeček pukající na zápraží ze své fajfky. Mo-zek, z měkkého 'mo', do tvrdého 'zek'. Z nitra ven a hned dosti ostře. Z - E - K, pronikavost - soustředěnost - vyostřenost myšlení zní v tomto slově schovaném pod tvrdou skořápkou jak v lebce.
Mozek je z osmdesáti procent tvořen vodou. Jako medúza plná vody vznáší se v éteru a žahavými chapadélky nervů prostupuje tělo. Položme si otázku, jakou roli v duševním metabolismu hraje tato medúza? Předpokládám - li, že tytéž síly přítomné v prožívání hlásek tvoří i naše tělo životních sil, pak mohu důvěřovat řeči a hledat roli mozku přímo v jeho pojmenování.
Uprostřed tohoto slova je mimořádně rozechvělá hláska Z. Tak jako uprostřed slova žaludek zeje - U, jako hluboká propast, do níž vše padá, uprostřed mozku máme vibrující napětí mezi jeho měkkou a tvrdou polovinou, mezi nejasností a zřejmostí, mazlením a ostřím, obsáhlostí a úsečností. Ve slově mozek je stále ještě cítit chuť nakousnutého jablka poznání. Zviditelnění, poznání, jasné vystoupení před vědomí, ba pojmenování, takový je duševně metabolický proces symbolizovaný zevně mozkem. Tento prastarý orgán dobře plní svou roli a Z uprostřed stojí jako anděl s plamenným mečem na prahu ráje, na prahu našeho rozhodnutí stát vně a zase uvnitř, vně a zase tam, atd. Pokud se v našem duševním metabolismu nedostaneme až k pojmenování toho, co cítíme, nedostali jsme se takřka nikam. Jistěže se zase stáhneme, šnek zastrčí své růžky do ulity, ale vše, co víme, víme díky tomu, že jsme vystoupili ven a pohlédli na to, a vše, co jsme, jsme díky tomu, že jsme v tom.
Fyzickým obrazem této dvojnosti, této schopnosti vstupu a výstupu, je rozdělení hemisfér na levou a pravou, někdy též označované za mlčící a hovořící. Poznání vnitřního a vnějšího je závislé na vědomí sebe sama. Sebeuvědomování je evoluční novinka stejně jako obrovská přeměna koncového mozku v hluboce zvrásněné, oddělené a zvětšené hemisféry. Mám pocit, že jsme v tomto vývojovém procesu teprve na začátku cesty. Sebenazírání by se mělo stát něčím, co má svůj konkrétní senzorický orgán. (Pokud ho již nemá.) Prozatím se ocitáme ve svém vlastním stínu, máme však plnou svobodu právě v hledání sebe sama, a to dokonce svobodu nedotknutelnou.
Uvědomme si, v jaké záři se ocitá naše vědomí v šedé kůře mozkové, jakému množství informací je vystaveno, zde jsme uprostřed světa, který na nás doléhá ze všech receptorů. Jak křehké je naše postavení, a jak snadno můžeme být smeteni s povrchu vlastního myšlení. Tak jako naše chůze pro stabilitu potřebuje dvě nohy, tak také naše myšlení vyžaduje dvě hemisféry. (A hemisféry opravdu nejsou než dvě chodidla pro mysl stojící nepopsatelně víš.) Svět totiž do naší mysli nevstupuje zvenčí, jak by se mohlo zdát, ale zevnitř! Považte ten paradox. Svět do nás vstupuje oklikou přes naše mlčení, aby vysloven teprve stál vně mimo nás, a nebýt tohoto vyslovení, snad by ani nebyl hmatatelný. Vždyť my už si ani dost dobře nedovedeme představit, co to žije ve zvířatech, žijících přeci zcela na vnitřní straně stvořené skutečnosti, tak jsme si zvykli na svou pozici tvůrce, která přesto hluboce přesahuje naše vědomí. Náš pes, kočka, nebo králík jsou neustálým plynutím zákonitého, zatímco náš mozek neustále zpracovává složitější a složitější rozhodovací procesy, za nimiž vždy stojí otázka čekající na naši odpověď. A tu nedává mozek, za každou doposud nezautomatizovanou odpovědí logicky musí stát tvůrčí já, protože odpověď je proces rozhodovací, nikoliv kombinační, jak by se mohlo zdát. Odpovídáme, jsme zodpovědní za své bytí, neseme odpovědnost, jako schopnost řeči, jako dar svobody.
Ve slově mozek mi zní moře. Připomíná mi to příliv a odliv, ve kterém je zaplavován a zase odplavován mozkomíšním mokem při nádechu a výdechu. Tak jako moře omývá v zemi něco hlubokého, tak i mozek je stále čištěn, kolébán a chlazen. Neboť zajisté skrývá ve svých hlubinách poklad.